„Jsem osamělý lovec, už jednou jsem tě dostal, a ulovím tě znovu“ ujišťuje nás frontman Brett Anderson na novém albu znovuvzkříšených Suede. V první polovině devadesátých let Suede ulovili mojí pozornost po vydání svého dodnes opěvovaného debutu. Na britskou nezávislou scénu se vřítili s noblesou hurikánu a smetli zbytky shoegazeových pohrobků z hitparád a přízně kritiků. Dlužno říct, že po zásluze. Anderson, vyzbrojený úctyhodným hlasovým rozsahem, suverénně střídal exaltované polohy s mrazivě melancholickými, a soupeřil ve strhujících melodramatických skladbách s Buttlerovou nápaditou kytarou, někdy drásavou, jindy zas křehkou.
To vše nemělo na scéně roku 1993 obdoby, a tak si Suede vydobyli respekt na všech frontách, tím spíš, že kvalita byla potvrzena i na druhém brilantním albu Dog Man Star. Po jeho vyčerpávajícím dokončení odchází Bernard Buttler, proti jehož panovačnosti se postavil zbytek kapely. Reformovaní Suede pak v sestavě, která se rovná té dnešní, skórovali s chytlavými hity alba „Coming Up“. Ale pak už to je spíš „coming down“. Hudební invence byla vyčerpána, image londýnských floutků s povadlým zápěstím postupně vyčpělo. Brett se více než skládání začal věnovat posilování (nosem), a tak nakonec Suede v roce 2003 ukončily svou existenci.
Od té doby se hodně změnilo. Mr. Narcis zklidnil tempo, zúčtoval s chemickými démony minulosti a zavelel ke koncertnímu reunionu. Ten úspěšně proběhl o sedm let později a pak už se očekávalo, kdy nedocenění průkopníci britpopu zalezou do studia, a hlavně s čím vylezou ven.
Těžiště nového alba leží někde na průsečíku Andersenovy sólové tvorby, která pro skalní fans vyplnila období hibernace Suede, a zmíněnou třetí řadovkou Coming Up z let devadesátých. Úvodní „Barriers“ zní překvapivě svěže, ale teprve následující „Snowblind“ má ten starý dobrý melodramatický říz, postavený na vypjatém vokálu a valivých kytarových riffech, jako vystřižených z prvního alba. Richard Oakes kdysi nahradil Bernarda Buttlera a postupně dozrál v invenčního kytaristu srovnatelných kvalit. Po chytlavé singlovce „It Starts and Ends with You“ dostalo prostor pár slabších skladeb. Pochybnosti rozptýlí až „Hit me“ s kouzelně vystavěným refrénem, který možná jen zbytečně kazí limonádový popěvek „La la la la la“ v závěru.
Druhá, melancholičtější polovina alba je více přesvědčivá, krasosmutnění jde londýnské pětici o něco lépe než svižnější kousky. Klenotem nejzářivějším je balada „What Are You Not Telling Me?“, ve které Brett za doprovodu klavíru a smyčců pěje svůj žalozpěv o odcizení. Na skladbě „Always“ se výjimečně podíleli všichni Suedes, její jednoduchý refrén působivě kontrastuje s dramatickými instrumentálními pasážemi. Závěrečná, jak jinak než patetická, „Faultlines“ sice nedosahuje hvězdných výšin zavíráků prvních dvou alb, ale v kontextu toho, co v současné době vychází – „zaplať Britpop za to“.
PS - V listopadu přijedou Suede poprvé do Prahy, více zde
http://www.protisedi.cz/article/suede-prijedou-poprve-do-prahy