Od 17. února můžete zajít do kina na Vše pro dobro světa a Nošovic, na film, kterému věnoval Vít Klusák poslední dva roky svého života. Mně věnoval báječnou půlhodinu. Tady ji máte!

 

Jaký byl prvotní impuls k natočení filmu o Nošovicích?

Důležitou roli v mém rozhodování, zda to dělat nebo ne, sehrál článek Jáchyma Topola v Respektu. Jáchym do Nošovic odjel napsat reportáž o vesnici, ve které se lidé pohádali kvůli prodeji pole. Kvůli prodeji velkého pole, které se nachází přesně uprostřed jejich vsi a na kterém se už brzo měla začít stavět korejská automobilka Hyundai. U toho článku byla fotografie s panem Stanislavem Vojkovským, ze kterého se později stala ústřední postava toho našeho filmu. Pan Vojkovský totiž v tom článku říkal, že Nošovice jsou mrtvé, protože pole bylo srdce vesnice a když ho prodali, Nošovice zemřely. To mě okamžitě zaujalo. To, že tamnější lidé o tom takhle přemýšlí, že o tom mluví s jakousi až mysteriózní poetičností – pole je srdce. A pořád jsem o tom doma mluvil. Moje tehdejší žena mi řekla: “Seber se a jeď se tam podívat!” A tak jsem jel.

Vůbec nikoho jsem v Nošovicích neznal, jen z Jáchymova článku toho pana Vojkovského. Chvíli jsem bloudil zasněženými Nošovicemi, až mi někdo řekl zaťukejte támhle na tu garáž. Tak jsem zaťukal. A opravdu mi otevřel ten pán, kterého jsem znal z fotografie. Je to taková učebnicově hrabalovská figura. Hned mě pozval dál a začal mi nosit výstřižky z novin a se vším mě seznamovat. Ve chvíli, kdy jsem ho poznal, nabyl jsem dojmu, že ten film by mohl mít smysl.

 

Že by si chtěl točit film o Nošovicích si se tedy rozhodl až v Nošovicích? Nebo jsi tam s tím rozhodnutím už jel?

Vyrazil jsem tam s tím, že mě to téma zajímá pro film, ale ještě jsem váhal. Člověk se totiž musí rozhodnout, když se pouští do celovečerního dokumentu, zda je to téma natolik vydatné, aby s ním mohl, uměl a chtěl strávit několik let. Připravit to natáčení trvá až rok, natáčení samotné trvá pár měsíců, ve střižně jsi někdy i půl roku a potom trailer, premiéra, DVD, verze pro zahraničí. Neni to sranda se rozhodnout, s čím chce člověk strávit pár dalších let života.

 

Ty jako dokumentarista začneš jezdit na nějaké místo, v případě tvého posledního filmu do Nošovic, poznáváš lidi a navazuješ vztahy. Jak to pokračuje dál? Kdy jsi byl v Nošovicích naposledy? Budeš se tam vracet?

Myslím, že mám v Nošovicích a okolí pár kamarádů a moc rád bych chtěl říct, že na celej život. Jsme v kontaktu přes facebook, voláme si, píšeme maily. Kolem toho filmu se neustále něco děje, takže já jim teď třeba často volám a přemlouvám je, aby přijeli na premiéru do Prahy. Ale v praxi je to tak, že pak člověk vyráží na další a další místa... Filmařství je taková cirkusová práce, jednoho dne se stan zabalí a jede se dál. Stejně tak je to se štábem. Deset dvanáct lidí se na dobu tří měsíců stane pro sebe navzájem těmi nejbližšími, začnou spolu chodit, nebo i plodit děti... A po dvou měsících to skončí a oni jdou točit zase jiný film s jinými kolegy…

 

A máš ve svém životě někoho, s kým jsi se seznámil při natáčení filmu a dodnes je pro tebe důležitý?

No je to moje bývalá žena Kateřina Šedá, úspěšná výtvarnice, mimojiné laureátka ceny Jindřicha Chalupeckého. V časopise Umělec jsem narazil na její akci, která spočívala v tom, že spala na hrobech. Ustlala si na líšeňském hřbitově. Zapsala si pak, o čem se jí zdálo a vyfotila ty rozestlané peřiny na jejich rodinném hrobě. Já jsem v té době na FAMU dělal film o nebi a říkal jsem si, že když je tady taková performerka, která spává na hrobech, která vlastně spala jakoby v nebi, tak ji v tom filmu chci mít. A dopadlo to tak, že jsme spolu osm let žili.

 

Zpátky k Nošovicím. Měl si na před začátkem natáčení nějakou představu o tom filmu, nějaké očekávání?

Očekávání programově nepěstuju. Protože, když se vydám na místo a seznámím se s živými, konkrétními lidmi, tak to co jsem si představoval, dozná vždycky zásadních změn. Člověk má totiž tendenci si v hlavě vytvářet něco jako hraný film, idealizovat si to, vyostřovat kontrasty, představovat si Nošovice jako idylickou vesničku s kostelíkem, kde štěkají psi a vrčí cirkulárky a do které jednoho krásného dne přišla velká zlá sklobetonová korporace. Prostě máš spády si v hlavě vytvořit hollywoodský příběh, kde hodní jsou hodní a zlí jsou zlí. Ale nakonec na místě zjistíš, že všechno je ambivalentní. Že ti, co se můžou na začátku jevit jako zloduši, úplní zloduši nejsou. A proto je důležité na té prvotní vysněné představě nelpět. Potom přijde další stupeň. Když začneš natáčet, tak se ti pochopitelně nedaří natočit všechno, co jsi vypátrala a co bys natočit chtěla. Takže v tu chvíli opouštíš další svoji představu. A pak to přineseš do střižny, kde sedí člověk, který o tom vůbec nic neví, neboli střihač – to je mimochodem hrozně důležité, kvůli nepředpojatému pohledu. A tam opouštíš další svoji představu, protože to, co si natočila, se většinou příliš nepodobá tomu, co si tam na vlastní oči viděla.

Hlavním úkolem je znova a znova číst a ze všech stran převracet a zkoumat, na co člověk přišel a co tam v té realitě skutečně natočil. Vlastně se musíš stát prvním divákem toho materiálu a koukat se na něj jako kdybys o tom do té doby nic nevěděla. Nejdůležitější je neupínat se k tomu, co si člověk představuje, protože pak by ilustroval nějakou předem vytyčenou tezi. Vznikla by ilustrace nějaké řídké fantazie a to by nemělo smysl.

 

Proč jste s Filipem Remundou nepokračovali v do té doby velmi úspěšné spolupráci?

My občas programově uděláme něco každý zvlášť. Myslím, že tím prodlužujeme existenci naší tvůrčí dvojice. Každá autorská dvojice se dřív nebo později rozpadne a já mám dojem, že tím, jak si umíme od sebe odpočinout, oddalujeme ten rozvrat. Filip, když já jsem točil o Nošovicích, dělal film Anarchismus pro začátečníky, takže se určitě nenudil.

 

Jaká část natáčení tě baví nejvíc?

Ve všech těch fázích tě něco baví, hlavně když se to daří. Občas se při natáčení může podařit natočit něco, co nejde vymyslet. Je to něco na úrovni zázraku. V nošovickém filmu se to stalo při té exkurzi. Věděli jsme, že se chystá exkurze seniorů do továrny, že je bude provázet mluvčí továrny a já se trochu bál, aby to nebyla nuda. Ale pak je navlékli do žlutých fosforeskujících vest. Vypadalo to úplně neuvěřitelně! A do toho jsme zjistili, že účastníci exkurze tu absurdní procházku celou dobu legračně glosují a že to je zaznamenané ve zvuku. V tu chvíli nám bylo jasné, že to bude výrazná scéna. Nejen vtipná, ale I příznačná pro ten průšvih, co se v Nošovicích odehrál. A to jsou přesně ty okamžiky, kdy má člověk radost a ví, že to všechno má smysl.

Potom je ale spousta věcí, který si vymyslíš a máš pocit, že natočit je bude jednoduché. Ale pak to někdo zboří, protože si myslí, že ve filmu bude vypadat trapně a tak radši nepřijde na natáčení, nebo nechápe, že se dobrý rozhovor nedá natočit za dvě minuty a tak podobně…

 

Kolikátý je to rozhovor kvůli nošovickému filmu?

Něco mezi patnácti a dvaceti.

 

Užíváš si tu publicitu před premiérou?

Já mám hlavně radost, že ten film někoho zajímá. Řikám si, že to snad svědčí to o tom, že je ten výchozí příběh silný. Ale ty svoje mediální tance spíš beru jako službu tomu filmu. Věnovali jsme mu hodně času a publicita je jedna z mála možností, jak dneska na filmový dokument upozornit a někoho chytrýho navnadit, aby strávil dvě hodiny svého života v kině.

 

Byl už film Vše pro dobro světa a Nošovic na nějakých festivalech? A získal už nějaké ocenění?

Cesta Nošovic na festivaly je teprve na začátku. Ale film už se promítal na festivalu v Jihlavě. Tam se projekce opravdu povedla, skoro nešly dovřít dveře do sálu. Ale cenu jsme si z Jihlavy neodvezli. Ze zákulisí k nám doputovalo, že ačkoli se porota o filmu bavila, jeden porotce rezolutně vystoupil proti, protože to prý není čistý dokument. Vadili mu stylizované scény (třeba jak dámy okopávají asfalt), že je to snad manipulace. Tomuhle srandově zpátečnickému pohledu jsem se musel vesele zasmát. Doufám, že ta porota měla snad víc důvodů než jen tenhle... Ale z toho kuloárního “drbu” jsem pochopil, jak je to na festivalech všechno křehké, když můžou udělení ceny ovlivnit takhle srandovní argumenty.

 

S festivaly úzce souvisí i cestování. A já jsem o tobě slyšela, že cestuješ nerad.

Mě moc nebaví ta festivalová turistika. Člověk se může díky festivalům podívat na spoustu míst, ale vlastně tam trochu je a trochu není. Musíš se především účastnit toho umělohmotného festivalového života, takže potom to město znáš jen z taxíku. S Českým snem jsme objeli celý svět, každé tři dny jsme spali v jiném hotelu. Z téhle cesty jsem se vrátil s vědomím, že nechci svůj život strávit na festivalech.

A taky mám trochu jazykový blok, hrozně nerad a ne moc dobře mluvím anglicky. Když jsme se měli potkat s Michaelem Moorem, už týden před tím jsem měl nervy, jak budu něco koktat...

 

Když mluvíš o Michaelovi Moorovi, jaké je to být přirovnáván k českému Moorovi?

Mně to připadá srandovní. Vždycky si říkám, kdo je pak asi švédský Michael Moore a kdo rakouský Michael Moore. Zas tak mě to netěší, ačkoli mě jeho filmy baví. Moore si vždycky vytyčí nějakou tezi, řekne si, co by tak rád svým Američanům vzkázal, a potom hledá adekvátní prostředky, situace, scény a archivy, aby seskládal puzzle toho, co chce sdělit. To není to, co by mě nebo Filipa zajímalo. My jsme si prostě na začátku filmu o radaru (Český mír) neřekli, že radar je svinstvo a že uděláme film o tom, že by bylo lepší tady americkou základnu s radarem nemít. My se snažíme pátrat, hledat, zkoumat, jak to ve skutečnosti je. Kdyby jsme zjistili, že tady rejdí party KáGéBáků a že je životně důležité tady tu základnu mít – což jsme náhodou nezjistili, ačkoli jsou lidé, kteří to tvrdí – tak bysme to do toho filmu dali. Nás baví hlavně to pátrání. Točit jen o tom, co víš, a hledat si materiál, který by to potvrdil, mi přijde dost nenapínavé.

 

Před začátkem rozhovoru, když jsi si pročítal otázky, narazil si na tu poslední. Chtěla jsem se zeptat, jestli už připravuješ další film. Řekl si, že tuhle otázku nesnášíš. Proč?

Asi z pověrčivosti. A taky pak ztrácí to kouzlo, když se to dřív rozkecá, než udělá.

Zároveň jsem celý minulý rok strávil prací na dvou filmech, celý můj život se scvrknul jen na to. Takže teď by si rád na chvíli odpočinul. Neviděl jsem spoustu filmů a taky jsem moc nečetl a to mi vyloženě vadí. Samozřejmě ale něco trochu rozmejšlím a chystám.

 

Prozradíš nám aspoň jedno?

Dlouhodobě se zajímám o mobilní telefony. Může to znít triviálně, ale mobilní telefon je věc, kterou máme všichni v kapse, věc, za kterou většina z nás ročně odevzdá spoustu peněz nějakým třem firmám, které tady působí, a věc, která je velmi kontroverzní v tom, že o ní velká skupina vědců a lékařů tvrdí, že může způsobovat rakovinu, roztroušenou sklerózu nebo Alzheimera. Je dost dobře možné, že tyhle velké společnosti před námi tutlají škodlivost mobilů a tutlají to před námi proto, že je to ohromný byznys. To mě teď zajímá.

 

Takže stejně pořád pracuješ?

Vlastně trochu jo. To je asi taková přirozená zvědavost. Tak uvidíme, jestli tuhle fascinaci mobilama přetavím v biják.