Brooklynské duo se minulý rok představilo světu s pořádnou parádou. Jejich věhlas se šíří raketově a rezonuje i v mnoha výročních seznamech a žebříčcích. Objev roku, osvěžení, naděje, vzkříšení a to vše násobeno na koncertech prý ještě markantněji než na debutu Treats. Stavili se i v Čechách.

Zajímavě profilovaná sešlost v Meet Factory dostala 1.2. vše, pro co si přišla. Řinčení kytar, supermasivní riffy, vzteklý bicí automat jak z půjčovny strýčka Reznora, elektronické základy, na kterých můžete stavět, a do toho medový i jedový hlásek až křik sličné Alexis. Žádné prostoje, prodlevy, jak stručné jsou songy ze zásobníku Treats, o to stručnější byly pauzy mezi nimi.

Kolega Lukáš odvedl sice ve fotograficky značně nepřívětivém prostředí dobrou práci, pro maximální zážitek však bylo strategické zůstat dále od pódia. Hlavním prvkem pak byla a musela být hudba, z pódia totiž tryskala hustá bílá mlha, podpořená reflektory mířenými trefně přímo do publika. Oblíbený model např. Jesus & Mary Chain, minus nekonečný feedback. Z techniky na pódiu pouze obrysy, skrze světelný val siluety rukou a těl občasných surferů, Alexis většinu času všude a nikde, Derek s kytarou spíše nikde. Zcela v pořádku, jaképak rozptylování, přišli jste sem koukat anebo poslouchat? Hudba mluví!

Jako „byl-jsem-tady“ suvenýr bylo možno v sále zakoupit i stylové triko s hrozivě vypadajícím nápisem SLAY BELLS. Slovní hříčka je na místě pouze částečně, zase tak zabijácké (myšleno sonicky) to nakonec nebylo. Z anoncované a očekávané megahlukoty se vyklubala poměrně snesitelná, stylově přiměřená zvuková hladina. Trikový slogan tak souzněl s vyhodnocením situace, které jsme učinili se známým z West Virginie: je to ok, namísto earplugs nám bezpečně postačí beerplugs.

Ano, bylo to nahlas, ale nic k nepřežití. My Bloody Valentine jsou NAHLAS. Mogwai jsou NAHLAS (když chtějí). Sleigh Bells jsou však na druhou stranu při svém rámusu maximálně čitelní, ze strany zpěvačky dokonce zbývá prostor na interakci (výzvy k mávání – tedy když se vyloupla z mlhy; vtipná pobídka „teď zpívejte tohle“; poctivé děkovačky a dokonce jedna šipka do kotle).

Při vší drzosti a chuti míchat různé styly do burácejícího electro-hc-punk koktejlu se SB nedá upřít, že jde prakticky o velmi kvalitní popové songy. A netýká se to pouze Rill Rill, která nyní rotuje v hudebních televizích a která, co se vzorku z alba týče, pekelně klame tělem. Drtivá většina alba Treats jsou chytré a chytlavé melodie, pouze podávané v pichlavém trojobalu. Nakazí-li se v branži i někdo další, vítejme v novém, radostném mainstreamu!

Těžko předjímat, zda brooklynskou dvojku ještě potkáme. Jak dlouho může jejich kouzlo zamlžené intenzivní stručnosti fungovat? Risknou si ještě jednu desku? Tricks or treats? Nebo se naštvou a natočí nejdrsnější unplugged? Budou mít i při dvojnásobné skladové zásobě skladeb stále jen 45minutové koncerty? Vsaďte si. Možná Zvonům za chvíli odzvoní, ale je to jedno. Pro ně a pro všechny, kteří s nimi v Masně byli, má největší sílu čas přítomný. Carpe diem. Je dobře, když Praha může být u věcí, které se dějí TEĎ.