Letíš, čteš, přistáváš. Let zase nuda. Holandský teenageři, co se cítí hrozně cool, že jedou na výlet do Prahy, očekávaj, že prožijou scény z Hostelu, totiž,levný pivo a hezký holky. Jasně. Kufr a čeká tě rodina. Tentokrát tvoje vlastní .

Vezou si tě hezky domů, všechno je fajn, jsi zahlcena otázkama, užíváš si tu pozornost a cítíš se středem všeho. V těchto chvílích poznáváš, že jsi pro ně skutečně důležitá. Jsi doma. Najednou ti všechno přijde menší, jak kdybys vyrostla, což nemůžeš popřít, po faktu neustále naplněný aupairský lednice, ale to splaskne časem. Každopádně si po pár měsících zvykneš a odvykneš, stará pravda. Možná až teprve teď si uvědomuješ, kde jsou rozdíly.

Za pár dní tě bolí břicho, je ti těžko a máš jistý zažívací problémy. Tedy pokuď vaši zrovna nekupujou nejdražší šunku a nevyrábí si vlastní kozí sýr. To bychom měli jeden rozdíl.

Kamarádi. To je jedna velká kapitola. Už v tý prvotní nadšenosti v Holandsku se ti honilo hlavou, jak pojedeš domů a budeš king. Ha, jasně. Je to furt stejný, nemám čas, zítra nemůžu, můžeš v pátek? Sakra, máš tady na to všechno sotva dva týdny. Chce mě vidět, nechce mě vidět. Tam to pro tebe končí. Tak tě to znechutí, že ztratíš energii na nějaký další organizování. Těch pár nejbližších se přirozeně vycedí a ty aspoň vidíš, kdo a jak moc o tvoji osobu stojí.

Takže tohle zklamání je vlastně nejlepší, co se ti mohlo stát. Přesto to zklamání je, ale vychází z tvýho očekávání. Strávíš tak nejvíc času s vašima, sourozencema a jejich dětma. Vidíš na nich, jak jsi sama byla vychována a uvědomuješ si, co je špatně v těch holandskejch rodinách. A že toho je. Všechno se tváří tak dokonale, přitom nejzdravější život je stejně u babičky na návsi, kde si natrháš kýbl čerstvýho rybízu a nemusíš ho kupovat v přeplněným supermarketu, vypreparovaných 150 g za 3 Eura.

Užíváš si přírody, to, co ti přišlo jako nuda je teď tak vzácný. Dokonce jdeš s tátou na houby, asi po deseti letech přemlouvání, děti v rodině tě vrátí do tvýho dětství. Rodiče jsou ti tak blízko, díky nim si takhle vyrostla a není to tak dávno, je tam tak hluboký pouto, jsou vlastně jediný, koho dokážeš mít nejvíc ráda a zároveň nejvíc nenávidět za některý situace, k nikomu jinýmu si tohle nedovolíš, možná po třicet letech soužití (?). Kdo ví. Každopádně místo původní vize strašný opilosti s milionem kamarádů, kteří ti všichni záviděj a oslavujou tě, strávíš většinu času s nejbližší rodinou a to ti dá mnohem víc, než vysedávání v začuzeným pajzlu.

Conclusion je jasný. Jsi šťastná za to, co máš, ale těžko bys na to najednou tak intenzivně přišla, nebýt pryč. Nicméně, jedeš zpátky. Práci máš minimálně na další půl rok jistou a pokud budeš chtít, ani potom tě nikdo vyhazovat nebude. Uvidíš. Vlastně se těšíš zpátky, ale už tě nic tolik nevzrušuje. Domů se můžeš vrátit vždycky. Jsi bohatší o skutečnou důvěru v nejbližší a máš zas načerpanou novou energii na tu zvláštní samotu uprostřed davu, co ti Holandsko zatím nabízí. Zatím.

Ale ty se na to těšíš, je to další výzva, která tě příjemně vyplňuje a nevysává. Vracíš se a už i tam tě má kdo přivítat. Cítíš ale, že brzo to bude chtít změnu tak jako tak. No brzo, spíš dřív nebo později. Au pair už trošku nuda, ale za tu cenu života tam to teď stojí. Máš čistou hlavu popřemýšlet si co dál, nic tě netlačí, nikdo tě nesvazuje, máš v podstatě nekonečnou svobodu. A to je právě to, co ti brání v posunu. Ale změna přijde, stejně jako vloni.