Jedna z našich příznivkyň nás čte z Holandska. Dohodli jsme se, že pro nás bude psát blog o tom, jak se v Nizozemí žije. Tady je pokračování jejího blogu.
 
 
Přistáváš. Let netrval dlouho, jen je to nuda. Ty se ale moc nudit nestíháš, nervozita. Čekáš, až ti přijede kufr. Úleva, je tady. Jdeš k meeting pointu, jsou tam a rozpoznáš je lehce už z dálky. První dojem dobrý, spadlo to.
 
Odvezou si tě domů, těšení se přeměňuje v nadšení, ale pomalu. Super barák, roztomilej podkrovní pokoj pro tebe, pes si tě očuchá a jde se večeřet. Potkáváš zbytek rodiny a cítíš se dobře. Konečně se asi po dvou dnech najíš. Dostaneš i dvojku bílýho, cože??? Žádnej absťák!
 
Po pár týdnech snažení zapadneš do rodinných kolejí. Nejdřív se chceš dobře věnovat práci, takže se soustřeďuješ jen na ni, děti, pes, děti, pes. To je všechno, zvládáš. Hurá do víru. Ve volnejch chvílích prolejzáš město, za světla i za tmy, fotíš, jako turista, ale zároveň se hřeješ pocitem, že tu teď žiješ! Heč!
 
Holandsko. Domečky, kolečka, lodičky, kytičky, vodička, kočičky, kravičky. Jo, to jo, ale i spousta dalších mimokatalogových atributů. O těch později.
 
Kamarádi. Po měsíci chceš dát všem zpátky doma o všem vědět a chceš cítit jejich závist. Na Skype a Facebook skoro každý den. Pošlušně ti na tvé projevy nadšení odpovídají „Týýjo“ a tebe to těší. Tenhle extrémní entuziasmus z novýho prostředí ti vydrží ještě pár měsíců.
 
Chceš ale taky kontakt s místními, živými lidmi, ale znáš tu jen rodinu a pár dětí ze školy, pár pejskařů z parku, ale nikoho na páteční pivo a nedělní kafe. Nejsi typ, co půjde do hospody sám a tak googlíš a facebookuješ. So easy! Najdeš různý komunity v okolí, expats, Češi a Slováci, vlastně ani nemáš extra tendence se s tolika lidma družit, ale třeba tam najdeš někoho na to kafe. Navíc jednou, dvakrát, proč to nezkusit.
 
Píšeš na fórum, že ahoj, jsem tu chvilku a nikoho neznám a dostaneš hned několik odpovědí, vybereš si kandidáty a pozvánky na různé akce a od týhle chvíle tu už někoho znáš. Spousta aupairek a erasmáků. Do začátku fajn, je ti celkem jedno s kým jdeš večer na tu party, hlavně, že jdeš. S erasmáky to je jedna velká fiesta, ale žádný hlubší družení, za tři měsíce odjížděj a už je nikdy neuvidíš. S aupairkama je to samý stěžování na děti, připadáš si jak máma. Přes tyhle počáteční kontakty potkáš další a další, naprosto různorodé sorty lidí. Vytížený, zaímejlovaný managery potící se v gymu, ale i malíře pokojů.
 
Začneš si dávat dohromady rozdíly mezi národnostmi. Trvá ti, než přijdeš na to, že Řekovo „otěj“ znamená „OK“ a Italova gestikulace není pokus o box. Vůbec si zvykáš na angličtinu ve všech možných podobách. Za rok nebo dva budeš schopná rozeznat národnost podle vzhledu a přízvuku během prvních pár sekund kontaktu.
 
Takže první dva měsíce za tebou, nadšená, hltáš novotu a pořád nejsi nabažená. Práce v rodině ti poskytuje dostatek prostředků na volný čas. Toho ale začíná být až moc, tvoje práce je sotva part time a free time žere víc a víc money. Party sem, party tam, Den Haag, Utrecht, Amsterdam. Tak co s tím? Máš si najít další job? Holandsky umíš jen dobrý den, angličtina se ti taky zasekla na určitým levelu. No uvidíš, asi se zeptáš těch ostatních aupairek, zatím se nenudíš a máš co jíst.