Když mi bylo sedm a díval jsem se u babičky na film pro pamětníky a slyšel pak babi vyprávět o tom, jaké to bylo za první republiky, jak se podnikalo a jaká byla péče o podnik vlastněný majiteli, vzniklo ve mně jakési rozčarování nad místy kam jsem se dostával. Navštívil jsem různá zařízení, kterým se hotel jen říkalo. Šedé chodby, zašlapané koberce, podivný puch, anonymita. Deziluze mnou zmítala natolik, že jsem byl přímo odhodlán s tím rozhodně něco udělat a doba mi hrála do karet; pak přišla revoluce. A dnes, přestože podnikám v jiném oboru, jsou a budou pro mě hotely vždy ukázkou toho, jak by správná či naopak zlá péče o klienta měla vypadat.