view counter
Share |

Zdeněk Rybák: Svůj telefon rozdávám spíš seniorkám než mladým holkám

foto Návstěvy Potmě

Zdeněk Rybák, dvaatřicetiletý překladatel, je jedním z členů týmu nového sociální start-upu Návštěvy POTMĚ, který vznikl díky vlastní iniciativě nevidomých. Návštěvy POTMĚ zprostředkují kvalifikované zaměstnání pro nevidomé a zároveň pomohou seniorům v boji se samotou. Projekt, v němž nevidomí dochází za seniory a tráví společné chvilky, odstartoval letos v březnu.
 
Zdeňku, v pohodě jsi za mnou došel na schůzku do kavárny, kterou neznáš. Jak je pro tebe nejsnazší se orientovat?
Většinou si najdu nejbližší MHD a tím se nechám dovézt tak blízko, jak to jen jde. Když jsem na nejbližším místě, používám aplikaci Blind Square, která, jak už z názvu vcelku jasně vyplvá, počítá s nevidomými. Aplikace hlásí, jak daleko jsem od daného bodu, a navádí směr podle hodin. Takže když zahlásí třeba „150 metrů dvanáctá hodina“, tak vím, že když půjdu chvilku rovně, tak tam s největší pravděpodobností dojdu. Je ale pozitivní, že když se ptám lidí kolem sebe, tak mě nepovažují za blbce, co se nedokáže orientovat.
 
A vnímáš ještě na slepotě nějaká další pozitiva?
Veliký fenomén slepoty v dnešní době, kdy se všichni snažíme být tak jiní, až jsme stejní, je ten, že ti automaticky dává punc jinakosti. Potom jde už jenom o to, jestli to umíš otočit ve svoji výhodu. Netrápí mě billboardy, reklamy a podobně, takže mám lepší možnost se na věci soustředit. A když omylem sáhnu slečně v sauně na zadek, tak mi to taky nemůže nikdo vyčítat. Já jsem nicméně spíš slušňák a slepoty nezneužívám, jako někteří hajzlíci, které znám.
 
Nevidomí mají obecně problém se zaměstnáním. Jak jsi na tom ty?
Já jsem tenhle problém naštěstí nikdy nepociťoval, protože jsem vystudoval Rakouské gymnázium v Praze a potom jsem odjel studovat němčinu do zahraničí. Takže mluvím slušně německy a anglicky a živím se primárně jako překladatel, což mi otevírá pracovní cesty. Myslím si, že nevidomí obecně nemají problém, pokud se věnují něčemu specifickému. Dobrý sektor je třeba informatika, kde se šikovní nevidomí chytí i v běžných firmách, nebo masérství. Ale nevidomých, kteří najdou zaměstnání na otevřeném trhu práce, je opravdu zlomek.
 
A kde jsi studoval?
Ve Vídni.
 
Když srovnáš přístup k nevidomým u nás a v zahraničí, je to lepší, horší, stejné?
Znám Británii a Rakousko a rozdíl tam určitě je, ale překvapivě tím směrem, že u nás je to lepší. My jsme zažili Sametovou revoluci a po té už lidé s postižením nebyli takové tabu. Lidé to řeší, zabývají se handicapovanými a i to znamenalo pro nevidomé obrovský boom. Zatímco v Rakousku je to od války v podstatě kontinuálně stejné. Moji kamarádi v Rakousku třeba nedokážou pochopit, že v Čechách máme v hlavním vysílacím čase na veřejnoprávní televizi hodinový koncert. Já to vnímám tak, že tam jsou handicapovaní vyexponovaní spíše jako chudáci, nad kterýma se normální lidi dojímají.
 
Co rád děláš ve volném čase?
Dlouho to býval sport, deset let jsem hrál závodně goalball, což je hra s ozvučeným medicinbalem. Zjednodušeně po sobě manící metají merunou na hřišti o ploše osmnáct metrů dlouhé. Všichni mají klapky na očích, aby se nerozlišovalo, kdo má případně ještě zbytky zraku. To jsem hrál ligu a reprezentaci. Bohužel moc nezvládám dril a autority, takže když trenér zavelel, že musíme přijít příští víkend, tak jsem samozřejmě nešel. Teď se snažím chodit pravidelně plavat a chystám se na pochod Praha – Prčice.
 
A co třeba hudba?
Rád mám všechno, co má nějaký náboj. Nejsem specificky vyhraněný, co se stylu týče. Kdybych měl říct konkrétně, mám rád jazz, funk a hip hop. Moc mě nebere, co se valí z rádia, takže jsem schopný si poplést Shakiru a Beyonce. Konkrétně mám rád například Vltavu, -123 minut, Nohavicu, Hradišťana a ze zahraničních Matthew Herbert nebo Irisarri.
 
Jak ses dostal k projektu Návštěvy POTMĚ?
Já už nějakou dobu pracuju v kavárně POTMĚ, kde jsme se bavili s Ájou, další členkou Návštěv, že se tenhle projekt chystá. Musím říct, že mě to hrozně nadchlo, protože mě už dříve tahle symbióza napadla a zabýval jsem se jí. Často totiž lidé, co mi nabízejí pomoc na ulici, jsou právě senioři. Poměrně rychle jsem pochopil, že dost často pomoc nabízejí proto, aby prolomili bariéru osamění, no a my nevidomí jsme samozřejmě snadná kořist. Takže jsem už dříve dospěl k tomu, že obě dvě skupiny by se vlastně mohly potřebovat, jen nejspíš neví, jak na sebe. Když se potom konala první oficiální schůzka Návštěv POTMĚ, zjistil jsem, že už se se mnou dávno počítá. ☺
 
Zkušenosti se seniory máš už tedy z dřívějška?
Bydlím na Zličíně a tam je seniorů poměrně dost. Občas mě tedy zastavila nějaká babička a bylo patrné, že si chce povídat, tak jsme si zkrátka povídali. Párkrát jsem taky rozdal telefonní číslo. Místo toho, abych ho strkal mladým holkám, rozdával jsem ho seniorkám. Babičky, když jim bylo smutno, začaly volat.
 
Jaká byla historicky první Návštěva POTMĚ?
Zpočátku bylo patrné, že nevěděli, co od toho čekat a co se na ně chystá. Naštěstí jsme od nich nechtěli nic jiného, než aby seděli a poslouchali hudbu, takže po chvíli zjistili, že se jim hudba líbí a že my jsme normální lidi, kteří si přišli popovídat. Já jsem cítil výraznou změnu klimatu z nedůvěry a přístupu „co po nás chcete“. Najednou se k nám senioři přidali, tleskali, podupávali si do rytmu a zkrátka reagovali. Byla tam třeba úžasná zhruba šestadevadesátiletá paní, která si s námi celou dobu povídala a vypadala, že ji to vážně těšilo. Otázkou je, jak budou návštěvy probíhat, až budeme chodit k seniorům domů, to bude vyžadovat větší interakci obou stran.
 
A co konkrétně budeš se seniory dělat ty?
Kromě diskutování v cizích jazycích hodně sázím na klasické lidské povídání. Už jen to, že tam pro toho seniora budu a budu poslouchat a povídat, bude mít podle mě obrovský přínos. Hodně rád čtu, takže si umím představit, že bychom si mohli i vzájemně předčítat. I pro mě samotného je výzva číst z brailla plynule.

 
https://www.navstevypotme.cz/ 
https://www.facebook.com/NavstevyPOTME/ J


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.