Zápisky z Mexika I.

O životě v Mexiku a tak vůbec...
 
Po třech dnech jsem sundala hodinky, protože čas je zde velmi indiferentní veličinou, podobně jako vzdálenost. I ta je neurčitá, neměřitelná. A tak už Praha vlastně není daleko. Ona je. Což je i základní rozcestí života v Mexiku, ani ne tak mého, ale tady toho a jiného miliontého... ono něco buď je, a nebo není. Jejich život nemá hodinky, nepotřebuje se ptát na vzdálenosti, ale jestli bude zítra. Tady je život ještě oním mýtickým kruhem věčného návratu. A taková jsou i města, ulice a vlastně i domy se svým vnitřním patiem. V kruhu.

Člověk se ale nesmí nechat polapit tou zdánlivou lehkostí bytí, která je v důsledku tíhou. Ona lehkost není svobodnou volbou, ale osudem mnoha, kteří by si ho nevybrali.

Četla jsem teď v jedné knize - vše se zdánlivě nabízí všem, ale ne všichni na to dosáhnou... a tak tady pro člověka, Evropana, může být ta lehkost tíží. Tíží na svědomí, že on je vysoký a dosáhne na všechno.
A má život lehčí? Lepší? Netíží ho pak ta dosažitelnost? Hodinky? Metry? Tíží a v důsledku je nesnesitelnou lehkostí.
Jeden Mexičan mi řekl: Agua que no es de beber deja la correr... A tak čekám, co voda přinese, kolik uplavu, vody vypiju a nechám téct.