Výtvarník Michal Cimala: Musí to mít koule!

Michal Cimala je umělec, designér, multitalent a superfreak.

Michal je neonovým chameleonem umělecké scény. Jeho tvorba se prolíná do mnoha odvětví a žánrů, ať už se jedná o design, umění, hudební přednes nebo performance. Sám o sobě tvrdí, že definitivnost či konečnost mu není vlastní. Naproti tomu jeho objekty a šperky působí až pedantskou přesností.

Zastihli jsme Michala v jeho ateliéru v Trafačce při hudební zkoušce nového projektu, na kterém spolupracuje s Radimem Vychopněm a Hey!Zeus (GB), a jehož křest proběhne tento čtvrtek na vernisáži Michalovy výstavy s názvem Posun / Shift v pražském DOXu. Michal Cimala je totiž především umělec, a to téměř v renesančním slova smyslu.

Nemějte však strach, rozhovory o současné výstavě a Michalově působení v roli asistenta na AVU přenecháme jiným. Začneme jeho identitou. Takže Michale, co ty jsi vlastně….

Michal Cimala, Udo, Vitamin C, MC Roxor, Al Amic. To vše je tvůj repertoár pseudonymů, vrstev tvého já. Proč tolik jmen? Kým se tedy cítíš být?

Ty jména jsem vždycky vytvářel sobě pro zábavu. Bavilo mne rozvádět vizuální podobu těch bytostí. Třeba Udo, u kterýho si nevěděl, jestli je to jako divnej Němec nebo třeba Rumun. (smích). Dělal jsem z toho pak fotky, který jsem třeba používal jako vizuál k mým výstavám apod.

MC Roxor jsem požíval ve spojitosti s vysočanskou kapelou Roxor, která je teď trochu v útlumu. Nikdy se to ale nerozpadlo. Kapela hrála ve složení já s Petrem Voříškem a Pavlem Navratovičem. Vyráběli jsme si vlastní nástroje, spíš než koncert to byla performance, kde dlouho nebyla jasná hudební forma, pak jsme to zkoušeli tlačit směrem k hip hopu, stejně to ale vždycky sklouzávalo zpátky k industriálnímu jádru. K tomu se váže i jméno Udo, který jsem taky používal s Roxorem, ale je více spojený s kapelou Nana Zorin, s kterou jsem po tom, co mě oslovili, nahrál singl. Už ani nevím, jak ten pseudonym  vznikl, ale myslím, že jsem se takhle podepisoval na výkresy na střední škole.  Měl jsem vysněnou takovou česko-německou bytost, inspirovanou poslechem kapel Einstürzende Neubauten a Laibach.

Vitamin C vzniknul původně pro jednorázovou akci, hraní na vernisáži diplomantů AVU 2010. Lidi se mne ptali, jestli tam budu hrát s Roxorem, já jsem říkal, že ne, měli jsme hrát s Radimem Vychopněm, a tak jsem chtěl, aby to bylo zřejmý, že se jedná o jinej přístup. Pak jsem to následně použil do názvu výstavy, kterou jsem měl krátce na to v Galerii 66.

ICH BIN EIN BERLINER

Ty si studoval na střední šperkařské škole v Turnově, pak na VŠUP v Praze, v jaké to bylo době?

V Turnově jsem studoval od roku 1989 do roku 1993. Pak jsem pracoval jako zlatník v Praze, mezitím jsem udělal zkoušky na VŠUP do ateliéru kov a šperk, který vedl Vratislav Novák. V tomhle ateliéru jsem začal i ukončil studia, a během toho jsem byl na různých zahraničních stážích, to bylo tenkrát nóvum, jezdit ven. To bylo v letech 1994 až 2000. A od roku 1999 do 2000 jsem žil v Berlíně.

Proč zrovna Berlín?

Měl jsem tam pronajatej byt a v té době taky spoustu známých, kteří se tam přistěhovali. Je to blízko, blíž než do Ameriky. Pro mne nejbližší metropole jsou  Chicago, NYC, San Francisco. Berlín byl tenkrát na vzestupu. To se mi líbilo. Velkoměsta mě vždycky přitahovala.

Berlín, když si tam bydlel, a Berlín dnešní doby, to je určitě velkej rozdíl. Jak vnímáš tu změnu a vývoj?

Rozdíl to je velikej. Poprvé jsme tam přijeli v roce 1997. Sedm let po pádu zdi. Bydleli jsme ve východní části a ta byla skutečně východní, špinavá, vybydlená, punková. Čtvrť se jmenovala Prenzlauer Berg. Podobně jako Kreuzberg to byla populární oblast. Bydlela tam spoustu umělců, byly tam kluby a na ulici to žilo. Dneska už je to zase jinde. Tyhle čtvrti se stěhují po zhruba pěti letech. Módní čtvrti se stávají dražší a ty neobjevený si zase někdo objeví. Takhle se to točí po městě. Protože to, co jsme my zažili v té době v Prenzlauer Berg, bylo údajně v 60. letech Charlottenburg, a to je dneska totálně luxusní čtvrť.

K Berlínu se váže i tvoje hudební tvorba, je to tak?

Tak trochu. S hudbou jsem začal až po škole. Ale určitě se to váže k mým prvním nástrojům, který jsem udělal právě v Berlíně a to byl takovej první krok. Já jsem byl ale celý 90. léta řekněme fanoušek klubový elektroniky. Na house music jsem protancoval hodně tenisek. Po škole, když jsem se poznal s lidma z Nana Zorin, jsme jezdili  na vodu, kde byla kytara, a tam jsem asi po deseti letech znovu brknul na struny. Vrátil jsem se k tomu zpět obloukem tak, že jsem si začal vyrábět vlastní nástroje a založil vlastní kapelu. Pak už to tak ňák probublávalo až to probublalo k tomu tichu, co děláme dneska. Je to od hluku k tichu. (smích)

PRODLOUŽIT A OSOLIT

Jsi známej jako DJ, kterej si potrpí na čerstvý proudy v hudbě. Podle kterýho klíče ty pecky vybíráš?

Poslouchám tracky a když se mi to líbí, začnu se zajímat, co to je. Vyhledávám na netu. Udělám si náslech a pak nakupuju přes internet.

Kam saháš pro ty zajímavý věci?

Věštinou  sáhnu do kolonky dubstep. Ale taky mi hodně muziky lidi doporučej. Třeba Aleš Zemene alias Rootkit, se kterým hrajeme, mě vždycky zásobuje zajímavou muzikou. Taky občas sáhnu po časopisu Electronic Beats, otevřu poslední stránku a tam je třeba napsáno Crystal Fighters. To jde zrovna nahoru. Tenhle magazín je vždycky tak půl roku dopředu.

Zmínil jsi dubstep. Ten teď zrovna letí. Trendy se ale střídají čím dál rychleji. Jak vidíš vývoj ty?

Dubstep se teď zrovna infiltruje do mainstreamu. Nedávno jsem viděl dokument, kde jistej producent z Londýna říká, že dubstep bude brzy běžnej podklad, takzvaná TV music, třeba v reklamě na auto. A vůbec bych se tomu nedivil. Producenti, jako je třeba Rusko, pracujou s popovýma vokálama a aranžema běžně. Četl jsem teď Manuál od KLF a ty píšou: Je-li někde zajímavá subkultura a chcete-li s ní prorazit, tak to trochu oslaďte a určitě to bude úspěšný. Zkrátit a osladit. Nedávno jsem byl ve Státech a tam třeba všude hrajou, snad kromě supermarketu s potravinama, Radiohead. Kamkoli přijdeš, od východu po západ, Radiohead. A je to zvláštní, protože Radiohead zrovna nesplňují šablonu typický mainstreamový kapely.

NAEFEKTOVANÝM VYSAVAČEM VÍŘIT PRACH

Přeskočíme teď na téma umění. Kde jsou kritéria pro hodnocení uměleckého díla? A kde je hranice mezi uměním a designem?

Začal bych od konce. Hranice mezi uměleckým dílem a designem by se asi přesně dala specifikovat výkladem slova design. Já nad tim ale takhle neuvažuju. Ony jsou to vlastně novodobý pojmy. V dávnější době, ve vývoji evropskýho umění, to nikdy takhle striktně rozdělený nebylo. Známý umělci minulosti byli sochaři, ale taky architekti, nebo třeba tvůrci zlatých cukřenek. Design specifikuje zadavatel. Já se věnuju volný tvorbě a tam jsem zadavatelem já. Kdyby se uvažovalo v pojmech designu, tak neexistuje ani jinej cílovej zákazník. Jsi jím ty sám. A navíc ryzí tvorba asi ani není prvotně určena k obchodování.

A teda ta kritéria k hodnocení díla. Co tě na umění zajímá?

Těžko říct. Je to přitažlivost těch věcí. Musí to mít koule! Musí tě to trefit hned na první dotek. Jednoduše to musí magnetizovat.

Takže čistě osobní záležitost?

Myslím si, že jo. Třeba pro Jirku Kovandu to jsou kostky cukru postavený někde na rohu. Pro někoho jinýho musí bejt věc hmatatelná, fyzicky, nejlépe z bronzu. (smích) Je to nesmírně širokej pojem. Kolik lidí, tolik chutí. Je to jako hudba, každá si najde svoje publikum. Tím pádem,  budeš-li nahrávat naefektovanej vysavač, tak to určitě k někomu, komu se to bude líbit, dorazí. A celosvětově, nalisovanejch 300 desek s vysavačem se určitě taky prodá.

Při tak velkým záběru všech tvejch činností má den furt jen 24 hodin. Jak to všechno lze skloubit? A jak takovej den vypadá?

Trvalo hrozně dlouho, než se to vyklusalo, ale na druhou stranu já jsem nikdy nedělal všechno najednou. Věnoval jsem se třeba dva roky tomu a tři roky něčemu jinýmu a pak jen fotil, až později se vše usadilo. Působí to i přirozeněji, když začneš tvořit takovou "kontinualitu". Když někdo dělá jen jednu věc, nekombinuje to s ničím jiným, tedy netříští energii, výsledek se dostaví zřejmě dřív. Na druhou stranu, já jsem nikdy netíhnul k tomu dobrat se co nejdřív k čemusi vycizelovanýmu, finálnímu.

Obligátní otázka na závěr. Co děláš proti šedi?

Ty to sám znáš. Potkáváme se tady s ostatníma a vlastně se pořád něco děje. Neustále se tvoří nový podněty, přicházejí lidi. A pak čím jsou lidi starší, tím méně se setkávají. Proto je dobře, že funguje Trafačka.

Takže na tuhle otázku je jednoduchá odpověď: Vířím prach!

Výstavu Michala Cimaly můžete vidět v DOXu od 20. ledna.