Výtvarnice Veronika Drahotová: Na budoucnost se moc nesoustředím

V souladu se základními pravidly slušného chování redaktora by teď bylo na místě Veroniku Drahotovou představit. Je umělkyně a krom obrazů se zabývá i dalšími formami uměleckého projevu – fotografií, videoprojekcemi či instalacemi. Za celou dobu existence AVU byla snad nejmladší přijatou studentkou. Díky ní jsme měli možnost podívat se na panorama Pražského hradu „jinou optikou“. Má za sebou dlouhou řadu úspěšných výstav a prezentací nejen v našem malém českém rybníčku, ale i za velkou louží. Založila a vedla dnes již bohužel neexistující HOME Gallery („osvíceným“ a bezesporu kulturně uvědomělým rozhodnutím byl na jejím místě vybudován nouzový výjezd z Palladia). Při všem, co dělá, se ještě zvládá věnovat svým dvěma dětem. A má ráda zázvorový tonic.
Možnost nahlédnout do jejího tvořivého světa bude od 17. srpna v galerii Trafačka na výstavě They_I, která potrvá ood 17. srpna až do 4. září. Neprošvihněte! 

Zde bych všechna pravidla poslala na chvíli k ledu. Veronika je okouzlující a charismatická žena, jejíž neodolatelné fluidum jako paprsek proniká snad vším a všemi. Že je to, co píšu, citově zabarvené a neobjektivní? Samozřejmě, ale z mé strany je to nejhodnověrnější obrázek, který bych se o Veronice mohla pokusit vykreslit.

Na Akademii výtvarných umění jste se dostala jako velmi mladá, už v šestnácti letech – navíc bez ubíjejícího koloběhu přijímacího řízení. Neměla jste mezi ostatními spolužáky, kteří prošli „standardním“ procesem, někdy tvrdý chleba?



Já jsem také prošla standardním procesem přijímacích zkoušek, nestandardní bylo pouze mé přijetí z druhého ročníku střední školy a to, že jsem ji díky tomu nedokončila. Byl to takový skok o dva roky dál. Bylo to pro mě fascinující, ale zpětně to hodnotím tak, že mi toho dost uniklo.

ZÁMKY A DUHY

Vaším prvním velkým projektem bylo náročné duhové nasvícení Pražského hradu „Vzdušné zámky“, které dodnes zůstává jedním z největších public artových počinů u nás. Jaký byl pocit mít ve třiadvaceti v rukou něco tak velkolepého?



Přemýšlím, jak co nejlépe přenést tu skutečnost a emoce na papír… Samotná akce trvala jeden den a přípravy na ni půl roku. Ta půlroční činnost byla vlastně čistě manažerská technická zkušenost, jak si něco obhájit, vysvětlit a sehnat všechna potřebná povolení. Navíc se to nedalo nikde nanečisto vyzkoušet a většina lidí, se kterými jsem se v té iniciační fázi setkala, byla značně skeptická. Přesto všechno jsem povolení získala, navštívila všechna světla, která osvětlují hrad, a nainstalovala vše potřebné. Večer jsem už jenom s husí kůží čekala na nábřeží, co se stane. Když se začalo stmívat, nedělo se vůbec nic a nic nebylo vidět - dost mě to vyděsilo, tak jsem se šla uklidnit do Velryby a přišla jsem znovu, když už byla úplná tma. Hrad byl duhový, auta zpomalovala a já jsem byla na chvíli dokonale šťastná.

Motiv duhy se ve vašich dílech objevuje na více místech. Obdobně je to například i s motivem upířích zubů. Proč? Co pro vás ztvárňují?



V tomhle případě si můžu pouze pohrávat s hypotézami. U mě je to zcela jistě věc sahající do dětství.  Upíři byli něco, čeho jsem se nejvíc bála. Byl to pro mě nejsilnější prožitek strachu, co si z raného dětství pamatuji. Zároveň je tam odkaz na vyndavací plastové upíří zuby. Duha byla oproti tomu spíše intelektuální výběr symbolu pro její významy. Jednak je to symbol naděje a navíc je to prizma spektrum všech základních barevných tónů (alfa a omega) barevné palety všech barev, co se lidskému oku vybavují. Takhle podobně jsem si vytvořila škálu motivů, které tvoří můj konkrétní vizuální jazyk a jsou leitmotivem mých prací napříč použitými výrazovými formami. 

Čerpáte inspiraci pro svá díla ze svého života? Mám na mysli to, že spousta umělců se prostřednictvím svého projevu před divákem/posluchačem určitým způsobem obnažuje. Je to i váš styl nebo jste v těchto věcech spíš introvertní?



Zde není možnost volby. Své nitro odhalujete, ať už chcete nebo nechcete, ať o tom víte, nebo ne. Umění je svébytný individuální projev, kdy výsledná vizuální i obsahová forma přímo odpovídá založení a mentalitě umělce. I to - ať už je to v umění kalkul, nebo inspirace nějakým jiným dílem - je jasná výpověď o umělci samém - nehledě na kvalitu. Jiná věc je to „odhalené nitro“ dále interpretovat a překládat tak své dílo do slov. To je pro mě vždy nepříjemné, protože cítím limity slov oproti nekonečnosti a hloubce vizuálního sdělení. Takže ve zkratce, v tomhle se projevuji spíš jako introvert. Konkrétní obsah některých svých obrazů nebo děl jsem schopná hlouběji vysvětlit a odhalit až po letech.

ŽÁDNÝ DIKTÁT

Obrazy si lze u vás také objednat. Do jaké míry si necháte diktovat požadavky zadavatelem, tedy pokud vůbec? 


To se týká pouze portrétů. S konkrétními požadavky jsem se ještě nesetkala, většinou lidé chtějí svůj portrét, nebo někoho z rodiny a nechávají to na mně. Já se snažím vycházet z pocitů, jak na mě portrétovaná osoba působí, ale i tak je to svébytná umělecká výpověď.

Jedním z vašich současných projektů je tvorba pro děti –Visuals 4 Kids – co vás k němu přivedlo?


Vím, že je to poměrně nečekaná odpověď, ale byly to moje vlastní děti. Když jsou děti hodně malé (možná ne všechny matky to tak vnímají, ale pro mě to tak bylo), vytvoří se kolem nich (dítěte a matky) taková bublina, svět ve světě. Vše je dočasně podřízeno tomu dětskému. Mě to období bavilo a uklidňovalo, mohla jsem si filtrovat realitu a převádět dětský svět do obrazů. První obrazy byly pro mé děti (žabáci a králíci skákající do vody a nad nimi japonské nápisy), další pro děti mých známých - a tak se ten okruh zvětšoval. Je to pro mě příjemné odreagování.

Na čem zrovna pracujete? Prozradila byste nám i nějaké plány do budoucna?



Připravuji výstavu v Trafačce (spolu s kamarádkou Nikolou Semotánovou). Já budu vystavovat cca 15 nových obrazů. Po opravdu dlouhé době bych se ráda zase vrátila k instalacím a objektům. Zrovna si skicuji takový pětimetrový svítící objekt. Nejdřív musím vyřešit technickou stránku, pak sehnat peníze, pronajmout prostor na realizaci a nakonec ho vyrobit. Vzhledem k tomu, že mám dvě děti, vidím to zhruba tak na rok práce. Také bych si ráda udělala retrospektivu. 

Je něco, co vás v tvorbě svazuje nebo se cítíte svobodně? Máte hranice, které byste dobrovolně nepřekročila?


Posledních pár let pouze čas. Nemůžu jít malovat, když to tak cítím, ale až když mám zrovna hlídání a pak musím čas maximálně využít. Tenhle robotický přístup je trošku v rozporu s expresivitou projevu. Ale už jsem se s tím naučila pracovat. Vizuály, které mě volně napadají, si v duchu promítám na plátno, částečně si je zapamatuji a pak znovu vybavuji, když jsem v ateliéru. Nemám ráda prvoplánově přitažlivá témata, související s nahotou autora. 

NEVRACET SE

Procestovala jste lán světa. Kde se vám nejvíce líbilo? Nechala jste někde srdce?



Teď je takové antiamerické období a já už tam dlouho nebyla, možná je to teď jiné, ale mně se tam hodně líbilo. Je příjemné, když na vás cizí lidé jen tak promluví a smějí se - a jestli to není upřímné, mně je to jedno, beru to i tak. Nemluvě o tamní neskutečné krajině.
Pak taky miluju Itálii - konkrétně Pignu, městečko kousek od San Rema, kam jezdím od dvanácti let. Tam bych mohla žít.

Jaká kniha, film nebo hudební dílo vás v životě nejvíc ovlivnilo? Máte něco, k čemu se stále vracíte?


Já se obecně moc nevracím. Ani si teď nevybavuji, jestli existuje kniha, kterou jsem četla dvakrát. Ovlivňuje nás úplně všechno, a pokud mám jmenovat něco z té změti fragmentů, co se mi často vrací, tak jsou to knížky - Pan Hu, Mistr a Markétka, Cit slečny Smilly pro sníh. Z hudby Massive Attack a jejich Mezzanine, Underworld nebo Lama Gyurme a filmy Prolomit vlny nebo Twin Peaks.

Máte dvě malé děti. Myslíte, že budou „po vás“? Malují rády?



Nebudu je nikam směřovat a ani jim nijak bránit. Objektivně myslím, že Sofie je umělkyně už teď. Má už za sebou pár foto performancí. Nedávno si vymyslela takovou hru, kdy si vezme foťák do ruky, chodí v kruhu a v pravidelných intervalech cvaká. Samuel bude techničtější, řekla bych počítače. 

Kdybyste psala báseň, komu byste ji věnovala?


Babičce Theodoře.

Co vás žene vpřed? 

Život... Na budoucnost se moc nesoustředím, mám co dělat s přítomností.