VýstavoTip: Daniel Pešta, Záznamy noční hlavy

12. 6. 2016 – 30. 9. 2016  White Gallery – Osík u Litomyšle
 
Od roku 2010, kdy White Gallery vstoupila na výtvarnou scénu výstavou  Stanislava Kolíbala, umožňuje svým návštěvníkům užívat si nevšední  alternativu k velkým galerijním institucím, sídlícím v centrech metropolí,  v podobě neobyčejných zážitků komorních výstav vsazených do stěn  bělostně čisté architektury obklopené syrově krásnou přírodou českého  venkova. Prostor, vymezující své území jen meandrující říčkou a  vzrostlým stromovím, je prosycen kulturním duchem prostředí, které je  do něj pozvolna vpisováno. Do povědomí kulturní veřejnosti se White  Gallery zapisuje stále zřetelněji svou koncepcí, jež akcentuje vysoký  důraz jak na samotný výběr vystavujících autorů, tak i na nebývale  kvalitní realizace expozic. Po představení nejvýraznějších českých  výtvarných klasiků konce 20. století si klade za cíl oslovit diváka díly  autorů střední generace s jasně profilovanou tvorbou.
 
Výstavou Daniela Pešty White Gallery reaguje na největší přehlídku  umění – Bienále v italských Benátkách 2015 –, odkud přebírá jeho  okouzlující a zároveň děsivé objekty v projektu nazvaném Záznamy noční  hlavy. Přenesení výstavy z Palazzo Bembo v centru Benátek do Osíka je  doplněno řadou dalších děl, z nichž některá vznikají přímo pro výstavu ve  White Gallery.  Základní myšlenkovou osu tvoří cyklus snově poetických asambláží, drsně  semknutých v blocích více či méně transparentní pryskyřice, skrze niž  Pešta divákům pootevírá náhled do svého podvědomí. V paralelních  časových rovinách tvořených záblesky osobních vzpomínek překrývá  výtvarné fragmenty příběhů a reflexí z nich vycházejících. Pracuje  s dobovými fotografiemi z rodinných alb, kde jednotlivé snímky dále  dotváří, smotává do ruliček, vrství, ovazuje pronikavě červenou nitkou,  kterou často vyšívá obličejům náhubky nebo masky, a reaguje tím na  bezmoc či vášeň zachycených osob, v níž jsou uvězněni. Příběh je reálně  děsivý a jeho hloubku podtrhuje způsob adjustace, ve které autor pomocí  světelných rámů nechává světlo do prostoru, z něhož divák díla vnímá,  pronikat skrze díla samotná. Nespokojí se „pouze“ s tím, že by  nasvětloval díla; pomocí jejich hloubky nasvětluje dílem diváka, který se  tak stává součástí příběhu.
 
Prostor asambláži je za tímto účelem semknut  do uměle vytvořeného „black boxu“, který citlivě dotváří vnitřní výstavní  dispozici architektury White Gallery a otvírá prostor pro zklidnění či spíše  přimknutí diváka k dílu v nejintimnější části rafinované instalace.  Protikladem setmělého prostoru je naopak zbylá část instalace obrazů a  plastik, kterou vedle velkoformátových maleb a pocitově křehkých  objektů z plátna a vosku, podtrhuje médium v podobě autorské  videoprojekce. Videoartem, v němž Pešta otevírá svůj široký záběr  multimediálního umělce svým brilantním zpracováním obrazu i zvuku,  dokresluje celý koncept výstavy motivem dvou žen v pokročilém stádiu  těhotenství, jež se vzájemně vzájemně zlehka vískají ve vlasech –  obrazem křehkosti a jedinečnosti zrodu lidského života.  Jak tomu již v prostředí White Gallery bývá zvykem, výtvarný koncept  přerůstá vnitřní dimenzi výstavního prostoru i do exteriéru. V případě  Daniela Pešty se tak děje konceptuálním projektem Gravitation Zero II.  K propojení vnitřní i venkovní instalace využívá autor voskový objekt  dvouhlavého zvířete nazvaný Double Face, jímž otevírá myšlenku „noční“  snové schizofrenie. Brilantní vosková modelace plastiky dvouhlavého  telete, umocněná průhledem, kde každá z hlav využívá samostatnou  prosklenou plochu budovy, vzbuzuje silný emoční zážitek a podprahově  vyvolává otázky, kam až může dojít umělá manipulace genomu a jeho  zneužití.