Výstavní tip: Štěpánka Šimlová / Léta levitace

20. 11. 2015 – 20. 3. 2016
Galerie hlavního města Prahy
Colloredo-Mansfeldský palác
Karlova ulice 189/2, Praha 1
Kurátorka výstavy: Olga Malá

Nová výstava Štěpánky Šimlové Léta levitace v Colloredo-Mansfeldském paláci je jedinečným tvůrčím projektem, který lze chápat také jako další krok v rámci dlouhodobé spolupráce mezi autorkou a GHMP. Její počátky spadají do konce devadesátých let, kdy galerie otevřela své výstavní prostory mladým začínajícím umělcům, které podporovala svými akvizičními a výstavními aktivitami.
Štěpánka Šimlová  participovala na třetím Bienále mladých Blue Fire (Dům U Kamenného zvonu, 1999–2000)  a po úspěchu jejích tehdy vystavených  enigmatických digitálních Krajin jsme jí nabídli samostatnou výstavu v experimentálním prostoru Staroměstské radnice (Sladké sny za hořkých nocí, 2000).

Štěpánka Šimlová je autorkou, která se výrazně podílela na formování české scény devadesátých let. Byla to doba, kdy se umělci mladé nastupující generace zaměřovali na nová témata související s přeměnami ve společnosti: kupříkladu stále rostoucí vliv médií přinášejících nové aktuální zprávy a „poselství“ ze světa reklamy, showbyznysu, módy či života slavných filmových hvězd. O slovo se důrazně přihlásily také mladé české autorky, jež povzbuzovalo dění na mezinárodní výtvarné scéně, kde tehdy slavila úspěchy řada umělkyň. Jejich tvorba začala stále více reflektovat tzv. ženská témata. K poměrně frekventovaným tématům patřily také různé recyklace a koncepty čerpající z dějin umění.

Na rozdíl od některých svých souputnic a souputníků, jejichž tvorba naplno souzněla s aktuálními „vlnami“, Šimlová dobové podněty reflektuje, avšak s odstupem v unikající, přesně nepostižitelné podobě.  V polovině devadesátých let vytváří práce, v nichž se konstituují rysy charakterizující i její následující tvorbu. Je to především určitá dualita „objektivního“ a „osobního“ přístupu prezentovaná ve dvou velkých fotografických triptyších z poloviny devadesátých let. Fotografická koláž Starý dobrý šedesátý konfrontuje rodinné snímky první dámy USA Jackie a jejího  prezidentského chotě Johna F. Kennedyho, jako protagonisty kennedyovské legendy, s raketou startující do vesmíru a dalšími futurologicko optimistickými vizemi. O rok pozdější rozměrný triptych Kino (1996) zachycuje s přídechem voyeurismu  tváře čekajících diváků v sále v okamžiku bezprostředně předcházejícím promítání filmu. Snímek je indiferentním záznamem běžné situace z městského života a zároveň reflexí konceptuálního přístupu autorky, jež se zde pokusila o svého druhu gigantickou aranžovanou fotografii.