view counter
Share |

Ukázka z knihy: Martin Lavay - Trubač

Kdo chce pokrýt bílými prostěradly celou plochu Spojených států amerických?

Mladý autor Martin Lavay představuje svůj připravovaný román Trubač.
Přinášíme jednu z kapitol:
 

Zabal dům – ohromíš svět! (Trubač - kapitola 20)
 

Americkým středozápadem uhání nákladní vlak. Dvě typicky žluté diesel-elektrické lokomotivy GE ES44AC, zkrášlené jasně červenými nápisy mateřské společnosti Union Pacific, táhnou celkem sto třicet pět vagonů nákladu a ukrajují míli za mílí lehce zvlněnými pláněmi Kansasu. Rozvážejí kontejnery s textilem. Tak, jako celý týden, tak, jako celý minulý měsíc a tak, jako takřka celý minulý rok. Textilní výroba v USA zažívá boom. Nárůst oproti dřívějšku činí až dvě stě padesát procent. Profitují z toho nejenom největší textilky v Jižní Karolíně, Georgii a Alabamě na východě a na jihu země, ale právě i přepravní společnosti v jiných státech unie.
„Kansas City, Salina, Denver, La Salle, Cheyenne,“ pobrukuje si strojvůdce James Garrett notoricky známou písničku. Svoji pohodovou trasu zná už za dlouhá léta nazpaměť. Přesto se ale ani teď nenudí. Prohlíží si z téměř pět metrů vysoko položené kabiny mohutné lokomotivy ubíhající krajinu, ale především promýšlí taktiku svojí další připravované akce. Je totiž nejenom klidným, umírněným a spolehlivým zaměstnancem přepravní společnosti, ale ve volných chvílích i divokým, výstředním a krajně nevypočitatelným umělcem s vlastní hlavou. „Performance – šok a překvapení, kdy já něco nezávisle vytvořím a okolí ať už si pak myslí a říká, co chce, to je koření, které potřebuji k životu. Jinak bych se ze všeho zbláznil,“ tvrdil vždy s úsměvem přátelům. A snažil se ve volných chvílích vybočovat ze zaběhnutých kolejí.
Už v roce 1974 zaujal Garretta německý podivín Joseph Heinrich Beuys, který se s velkou pompou vypravil do New Yorku, okamžitě zamířil do jedné z nejznámějších galerií Reného Blocka, zamotal se tam do plsti, tři dny a tři noci četl z chlupatého brlohu opodál sedícímu kojotovi básně, pak se zase sbalil a neprodleně odletěl zpět do Evropy.
Avantgardního strojvůdce rovněž nadchli zelení partyzáni praktikující takzvaný guerilla gardening, kdy překvapivě zušlechťovali nejšpinavější a nejzanedbanější zákoutí nejenom amerických velkoměst. I když ilegálním zahradníkům tyto pozemky nepatřily. „Kdejaký poplivaný a pomočený plácek pokrytý špačky proměnili přes noc v důmyslně rozvrženou kvetoucí zahradu!“ vysvětlil Garrett kamarádům. „A kdo byli ti zahradníci? To se neví. Vše bylo tajné,“ usmál se.
Amerického železničáře ale především uchvátil umělecký směr land art a módní balení nejrůznějších objemných předmětů do látek. „Mistry v tomto oboru byli vždy bulharsko-francouzští manželé Christo Vladimirov Javacheff a Jeanne-Claude Denat de Guillebon. Už v roce 1969 zabalili do hnědé plachtoviny Muzeum moderního umění v Chicagu, v roce 1972 pověsili do údolí Grand Hogback v Coloradu čtyři sta metrů dlouhou oranžovou záclonu, v roce 1976 rozdělili okresy Sonoma a Marin v Kalifornii čtyřicet kilometrů dlouhým stříbřitým plotem, v roce 1983 ozdobili jedenáct ostrovů v zátoce Biscayne u Miami na Floridě plovoucím růžovým lemováním, v roce 1985 zabalili do medově žluté most Pont Neuf v Paříži, v roce 1991 rozevřeli současně v LA v Kalifornii a v Ibaraki v Japonsku tři tisíce sto žlutých a modrých slunečníků, v roce 1995 zahalili do stříbrna rozlehlou budovu Říšského sněmu v Berlíně, v roce 1998 nasadili stříbrné baloňáky sto sedmdesáti osmi vzrostlým stromům u Basileje a v roce 2005 postavili v Central Parku v New Yorku i sedm tisíc pět set tři šafránově žlutých látkových bran,“ vyjmenoval jen některé nevšední aktivity land artových mistrů James Garrett.
Sám tvořil od svých studentských let až do současnosti o poznání skromněji. Cíleně balil a zahaloval do barevných tkanin především menší staniční budovy středoamerických nádraží. V Strong City, Concordii, Jenningsu, Marionu nebo v Downsu v Kansasu.
Mám jich už nafocenu pěknou sbírku, přemítá v kabině GE ES44AC. Svoji lokomotivu řídí chladnokrevnou s rutinou dlouholetého profesionála, ale přesto je uvnitř nezvykle neklidný. A může za to právě jeho koníček. Připadá si totiž malý a nicotný nejenom před velkými baliči Christem a Jeanne-Claude, ale především před ještě mnohem větším, doposud nepoznaným objednatelem textilního nákladu, se kterým už dlouhé dny, týdny a měsíce jezdí. Někdo si už téměř rok objednává u amerických textilek závratné množství prostěradel a ložního prádla, jakoby chtěl pokrýt látkou celé území USA! Od pobřeží k pobřeží. Od Atlantiku po Pacifik. Od New Yorku až po San Francisco. Až z toho začíná být Jamesi Garrettovi úzko. Brrr! I když současně cítí s neznámým performerem ve své mašině i jakýsi druh fanatického uměleckého souznění. Jako by s ním táhl za jeden provaz. Něco velkého se chystá! Něco velkého se bude dít! A on, jako jeden z mála pozorných, o tom ví!

 

 
Další ukázky na http://martinlavay.blog.idnes.cz
Kresbu na titulní straně Trubače vytvořil slovenský akademický malíř Stanislav Lajda na požádání a podle předlohy Eduarda Piovarčiho pro jeho článek "Mesačná jaskyňa realita, alebo len novodobý mýtus?", který vyšel v roce 2000 v 3. čísle Spravodaja Slovenskej speleologickej spoločnosti
 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.