view counter
Share |

Trojrozhovor s ilustrátory NEBE NEBO. Léna Brauner, Jiří Macek a Adam Sodomka.

ilustrace: Adam Sodomka foto: www.nebenebo.cz

NEBE NEBO je česká módní značka, jež ve spolupráci s ilustrátory, malíři, grafiky a designéry z celého světa vytváří celopotištěné oblečení. Přinášíme vám rozhovor se třemi českými umělci, jejichž díla si můžete zakoupit v e-shopu www.nebenebo.cz
 
Léna Brauner
Malířka, kreslířka a ilustrátorka, jež tvoří snové pohádkové krajiny, které zabydluje svéráznými bytostmi, živočichy a tvory, ale také portréty a figury zvláštních nálad. V jejím stylu hraničí dětská naivita s citlivým, někdy až surrealistickým pohledem vědoucího pozorovatele.
 
Proč si svolila užít své dílo pro celopotištěné mikiny značky NEBE NEBO?
Inu, klidně bych odpověděla, proč ne? Líbí se mi když se můžeš oblíknout do nálady. Moje obrazy jsou o pocitech a náladách. Samosebou už jen barvy oblečení ti dokážou o člověku a jeho náladě něco vypovědět, ale třeba já mám takřka všechno oblečení černé a vlastně nikdy jsem se skrze potisk neprojevovala. Asi by mě ani nenapadlo si oblíknout triko, kde máš na hrudi prostor pro verbální projev a každý si to může přečíst. Tahle varianta, kdy si na sebe můžeš oblíknout obraz, se mi moc líbí. Mlčky nekřičíš na lidi slogan, který si přečtou, ale mlčky jim dáš možnost, aby si hráli s vlastní představivostí.
 
Kdybys mohla namalovat poslední obraz, co by na něm bylo?
Za jakých okolností? Jako před smrtí? Nebo? Ty jo, uplně mě to zarazilo. Asi by hodně záleželo na tom, proč bych měla malovat poslední obraz. Kdyby to bylo kvůli tomu, že bych se tak sama rozhodla, tak by na něm byli uplně jiný věci, než když bych mohla namalovat poslední obraz kvůli tomu, že mi to někdo třeba zakázal. A kdyby to byl poslední obraz před smrtí, tak by na něm byli uplně jiný věci, než kdyby to byl poslední obraz s vědomím toho, že už nebudu moct nikdy malovat, protože budu mít třeba nepohyblivé celé tělo. Uf, no moc pozitivní vibes z toho nemám, protože už jen ten výhled, že o něčem, co máš rád, víš, že je to naposled... Abych teda odpověděla zprůměrováním všech okolností... Namalovala bych sebe.
 
Co si naposledy udělala proti šedi?
Haha, každý den s Jasmínou (dcera, 4 roky) ve veřejném prostoru je pro mě hodně proti šedi. Outfity si dělá sama, od nakupování po každodenní volbu "co na sebe". Obléká se do černé stejně jako já i můj přítel Světlonoš. No a pokud se ocitneme v metru, nebo na ulici, nejednáme moc konzervativně, dáváme se do řeči s úplně cizími lidmi, nahlas se smějeme, tancujeme, zpíváme. Většinou přítomní šedí, kroutí hlavami a mají občas mravokární narážky, ale Jasmína je buď ignoruje a nebo hůř, začne vysvětlovat nebo argumentovat. Basic level úsměv na cizí, zamračené lidi, ať s Jasmínou nebo bez, tak to je každodenní obrana proti šedi.
 
Adam Sodomka
Výtvarník zabývající se především kresbou. Ve svých obrazech kombinuje prvky realismu s abstrakcí a vytváří tak absurdní, někdy vtipné, někdy spíše strašidelné situace. Jeho cílem je nechat obrazy mluvit samy za sebe. V současnosti studuje Fakultu Humanitních Studií na Karlově Univerzitě, v několika kapelách hraje na saxofon a občas okoření i libými zvuky nejeden DJ set.
 
Maluješ raději tužkou nebo štětcem a proč?
Raději mám tužku. Díky gumě má úžasnou funkci control-z, kterou u malby postrádám. Často využívám souhry tužky a gumy. Vygumovaná tužka totiž nikdy úplně nezmizí, zůstává pod nově nanesenou vrstvou tuhy a při ideální konstelaci hvězd dodává obrázkům “hloubku”.
 
Jaký máš vztah k módě? Co sám rád nosíš?
Móda je pro mě určující prvek toho, co je zrovna cool mít na sobě. Rád nosím oblečení, ke kterému jsem si stačil vybudovat nějaký vztah. Nosím trika stará i pět a více let, protože je na nich grafika, se kterou jsem se identifikoval. Poslední dobou ale pořád víc tíhnu k černé. Černé triko bez potisku, černé mrkváče, černá mikina s kapucí, to je teď taková moje uniforma ve které se cítím dobře.
 
Co si naposledy udělal proti šedi?
Šel jsem se projít se sluchátkama na hlavě. To dělám poslední roky čím dál častěji. Chodím, poslouchám vlastoručně sestavený playlist na Spotify a nasakuju energii tohohle světa, kterou se pak snažím přetransormovat v něco viditelného/slyšitelného.
 
Jiří Macek
Malíř a airbrusher. Ve své tvorbě spojuje kosmické abstraktní surrealistické náměty s pozemským hyperrealismem. Krásá podle něj spočívá v očích pozorovatele. Po devíti letech v Praze se odstěhoval do klidné vesničky na Moravu, kde založil rodinu a stále tvoří.
 
Tvá poslední výstava se jmenovala SvětLOVEtmě. Jak vnímáš dualitu denního světa?
Hmmm... Myslím, že nás všechny obklopuje každou vteřinou. A nemusí to být jen ty zásadní dvojice, jako je třeba světlo a tma, teplá a studená atd. Potkáváte opačné pohlaví. Experimentujete s chutí svých chuťových pohárků. Každou vteřinou člověk reaguje. Procházím městem, koukám kolem sebe a vidím lidi usmívat se a po chvíli zase mračit... Moment, byli to ti samí lidé? :) Myslím, že i ve chvíli, kdy budete číst tento rozhovor nebo ranní noviny, vždy vyvstane nějaká emoce, ať už s úsměvem či bez úsměvu, nebo jen tak propluje. Všechny tyto situace, energie, rozdíly, moje vlastní nálady a dá se říct i protiklady, mě každý den inspirují v tvorbě. Je toho tolik, že………… Řádky nestačí! Musím to namalovat.
 
Jaký máš vztah k oblékání?
Myslím, že nejsem konzerva a taky ne extrovert. Každý ,,terén” vyžaduje svůj dress code. Ano, oblékám se rád. Prostě všudypřítomná změna nás žene vysléci práci a vlítnout do barev mejdanu či kola, nebo i na pohřeb. I to je realita. Přijďte tam v havajské košili a máte zaručeně jejich pozornost. Vzpomínám, jak jednou Jaroslav Dušek vyprávěl, že přišel na pohřeb svého kamaráda v saku, ale bez bot. Nebyl moc vítán. Lidé zapomněli, co je vlastně důležité. Trochu s nadsázkou. Prostě móda je fajn.
 
Co si naposledy udělal proti šedi?
Proti šedi jsem si jako symbol anarchie oblékl červené kalhoty.


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.