Tanec kolem Marcela Duchampa

Výstava v londýnské mecce brutalismu mapuje, kterak revoluční myšlení Marcela Duchampa ovlivnilo mladší generaci umělců a předurčilo těkavost naší doby. Je temná, má vibrující atmosféru a její intenzita by se dala krájet.
 
Čas od času si vzpomenu na kamarádku z Prahy, která se často vzteká na dím, že se v Praze nic kulturního neděje. Vůbec nejvíc ji čílí, že se všechny větší výstavy věnují umělcům, kteří už jsou desítky let po smrti, nebo to mají za pár. Žádná nová krev, žádný život.
 
Po návštěvě větších londýnských výstav jsem dospěl k závěru, že nad Temží tomu není o moc jinak. Největší úspěch (a nutno říct, že po právu) měly portréty Man Raye. Třicet sedm let po smrti. V Royal Academy byly pro změnu portréty Clauda Maneta, který je po smrti celých sto třicet let. Picasso zemřel před čtyřiceti lety a nejmladší ze všech „velkých“ umělců tak bude asi Roy Lichtenstein, který zemřel v roce 1997. Trochu morbidní výčet.
 
Kamarádka ale nechce být morbidní, spíš jí chybí nějaká akce, napětí, pohyb. Obrazy pověšené na hřebíku natlučeném do zdi ji očividně neuspokujují. Naposledy jsem si na ni vzpomněl na výstavě chlápka, který je na márách čtyřicet čtyři let. Marcel Duchamp zemřel 2. října 1968 a jeho londýnská výstava je čerstvější než módní časopis doručený ninja kurýrem.
 
Že všechno je trochu jinak zjistíte, už když se proklestíte brutalistickým bludištěm jménem Barbian Estate před výstavní sál. Potemnělé světlo střeží neurčitý mumraj uvnitř. Výstava je skryta za panelem s úvodním slovem. Moc číst se ale nedá. Podivné zvuky a tušení pohybu zpoza improvizované desky si nárokují velkou část pozornosti. Slabší jedinci jednoduše nevydrží, je nutné vejít.
 
Členitý prostor vyplňuje utlumené světlo, vzduchem prolétne zvuk projíždějícího automobilu a objede celou halu. Po chvíli začnou z různých směrů mluvit netečné hlasy, načež se rozezní jeden ze dvou klavírů. Nikdo za ním nesedí, klapky se ale pohybují. Na pódiu uprostřed haly začíná balet. Na výstavě The Bride and the Bachelors panuje jiná realita, která se vám rychle dostane pod kůži.
 
Marcela Duchampa má většina lidí zafixovaného coby chlápka, který namaloval kubisticko-futuristický akt scházející ze schodů, načež na malbu zanevřel a pod názvem Fontána vystavil pisoár. Katalog ho ve zkratce představuje jako „vynálezce konceptuálního umění.“ Zjednodušené ale výstižné. Jeho jméno se mi vybaví pokaždé, když vidím jednu z těch výstav, kterým nerozumí nikdo včetně autora.
 
Pochopit Marcela Duchampa není jen tak. Kamarádka mi před Velkým sklem vyprávěla, jak nad ním krčili rameny i její lektoři umění na univerzitě v Madridu. Prý je potřeba přibližně pěti let intenzivního studia teoretických a vědeckých textů, aby člověk tuhle skleněnou instalaci, jíž Duchamp v roce 1923 prohlásil za oficiálně nedokončenou, pochopil.
 
Jednodušší asi bude spokojit se slovy samotného Duchampa. Když jednou vzal svoji kamarádku na výstavu v New Yorku, na konci mu nesměla sdělila, že nemá nejmenší ponětí, o čem to všechno bylo. „To ale přeci není vůbec důležité. Důležité je, že jsme přátelé,“ odpověděl s klidem Duchamp.
 
Ani tady není důležité, jestli tomu rozumíte. Důležité je, že výstava skvěle funguje a dokáže zprostředkovat eklektickou energii doby, kdy vystavená díla vznikala. Koexistence malby, hudby, tance v režii revolučních myšlenek. Už v první polovině 20. století naznačily monumentální komplexnost, jíž se bude naše společnost ubírat. Všechno bylo v pohybu.
 
Videoreportáž z výstavy: http://www.barbican.org.uk/duchamp
 
The Bride and the Bachelors: Duchamp with Cage, Cunningham, Rauschenberg and Johns
Mise en scène by Philippe Parreno
Výstava tvá do 9. června 2013
Barbican Centre, Art Gallery
více info: www.barbican.org.uk