Struny podzimu: Mariza v opeře

O tom, že takzvaná „vážná“ hudba nemusí být zase až tolik vážná a už vůbec by neměla být nudná, posluchače roky přesvědčují pořadatelé mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu. Že ani právě započatý ročník letošní nebude jiný, na jeho úvodním koncertě ve Státní opeře Praha v pondělí ujistila portugalská zpěvačka Mariza, největší hvězda tamějšího tradičního stylu fado.
 
Mariza v Česku vystupovala již potřetí (bezmála před desetiletím ji pro české publikum objevili na Colours of Ostrava a představila se také před sedmi lety v Hudebním divadle Karlín) a již si zde dokázala získat vcelku solidní posluchačské zázemí. Svědčilo o tom přinejmenším zaplněné hlediště i s prostorem orchestřiště upraveným pro diváky, přes něž vedla lávka do sálu. Během večera se hodila.
 
Portugalské slovo“ fado“ v češtině znamená „osud“ a muzika, kterou označuje, v sobě nese melancholii, smutky i potřebu dostat ze sebe bolest, kterou přinášel život někdy před dvěma sty lety v chudinských čtvrtích Lisabonu, kde fado kdysi vzniklo. Dnešní lidi sice jistě trápí asi trošku jiné věci než portugalské vrstevníky našich obrozenců, ale tahle hudba celkem spolehlivě funguje i teď a ti, kdo se tentokrát sešli v opeře, si na svůj osud rozhodně aspoň pro tu chvíli stěžovat nemohli.
 
Na fado musí mít člověk správnou náladu – je to tedy hudba občas lehce „ucajdaná“, což ovšem neznamená, že by alespoň v některých pasážích sem tam nemohlo znít jako pořádná „vypalovačka“. Mariza naštěstí za doprovodu své tříčlenné kapely (to, co vypadá trochu jako mandolína, je portugalská kytara – symbol žánru) jasně dokázala, že suše zvládá jeho různé polohy, a to s nadhledem a noblesou. A navíc je s ní docela legrace. Ve stop-timu uprostřed skladby stihla nenuceně pohovořit s muzikanty, mezi skladbami vyprávěla o svém hudbou zaplněném dětství v rodině s portugalsko-africkými kořeny i o tom, kam ji osud zavál od jejího minulého českého koncertu. „Ráda mluvím,“ konstatovala s úsměvem sympatická zpěvačka, jejímž poznávacím znamením jsou kromě zvučného kontraaltu nakrátko střižené odbarvené vlasy.
 
Svou oblíbenou skladbu nazvanou Primavera věnovala Mariza nejslavnější ze svých předchůdkyň – „královně“ fada Amálii Rodrigues, od jejíhož úmrtí v den koncertu uplynulo přesně 15 let, jak zpěvačka předtím prozradila. V jiné skladbě se snažila zapojit publikum nejen tleskáním do rytmu, ale i pokusem o zpěv v portugalštině. Motivační využití mělo přinést líčení jejího nedávného vystupování na zájezdu před čínským publikem. „Když to zvládli oni, proč byste to nezvládli vy,“ povzbuzovala Mariza neumělé „zpěváky“ v sále připomínkou své nedávné návštěvy Orientu.
 
O tom, že alespoň v jejích očích zřejmě ve zkoušce nepropadli, svědčila její následná procházka napříč sálem (přes lávku a s obchvatem do předsálí, neboť zadní uličku zabrali zvukaři), při které si kromě zpívání stačila potřást rukou s desítkami posluchačů. Ještě předtím si ovšem zpěvem jiné písničky jen tak bez mikrofonu experimentálně vyzkoušela kromě akustiky sálu také sílu svých hlasivek.
 
Jediným úkrokem ze stylu fado za celý večer byl v přídavku hit I Can't Help Falling in Love with You od kapely UB 40, potom už stál a do rytmu skočnější verze fada tleskal celý sál. V bocích se pohupovali i VIP vysoko v lóžích a zřejmě veškeré osazenstvo operního stánku by se v tu chvíli shodlo na tom, co Mariza prozradila někdy v začátku koncertu: „Muzika je dar“.