Jak se vydat do Santiaga de Compostella

Nemáte zrovna co na práci? Můžete třeba sbalit kvalitní boty, náplasti na puchýře, letenku a návdavkem ještě tatínka a hurá na letiště. Zdravotní sestřička Lenka Korfelová vám poradí, jak na to. Navzdory běžnému pracovnímu zatížení si na sklonku jara udělala pěší výlet po Španělsku – za sebou tak má přes čtyři stovky kilometrů z Ovieda až do Santiaga de Compostella.

 
Co vede prací a rodinným životem zaneprázdněnou zdravotní sestru z malého města k tomu, že si ke svým čtyřicátým narozeninám věnuje dlouhé putování až do Santiaga de Compostella?
Po pravdě mi přijde tato otázka zcela bezpředmětná. Ano, mám sice fyzicky i psychicky náročnější zaměstnání. Ano, jsem maminkou dvou malých slečen. Ano, slavím letos takový rok narození. Nic z toho však není důvodem se vydat na cestu. Tu možnost má přeci každý. Ten kdo potřebuje a chce jít, jedno kam, tak ten prostě jít může.
 
Po horách chodím díky rodičům už od dětství. V pěti letech jsem byla v Bulharsku na Pirinu, v sedmi v tehdejší Jugoslávii - v Kamenických, Slovinských a Julských Alpách. Procestovala jsem díky nim kus Evropy: Pyreneje, Alpy, Dolomity a samozřejmě Vysoké i Nízké Tatry. Tentokrát jsem v horách byla po delší době.
 
Nic to ale nemění na tom, že když už jsme se s tatínkem rozhodli vydat do Santiaga, tak Camino Primitivo bylo první volbou. Už pro krásu krajiny a historii cesty samotné. Táta tu oslavil své 68. narozeniny a oba měli jsme dost času jeden na druhého, každý sám na sebe a taky čas si vzpomenout na mého zesnulého bratra. 
 
Na co z cesty budeš nejvíc vzpomínat?
Líbila se mi krajina v Asturii – příroda, zvěř, lidé. Všude je plno travin, květin a kamenů. Příroda je tam tichá, potkávali jsme jen málo lidí. Na pastvinách se pasou koně a krávy, vše buď březí nebo s čerstvými mláďaty, tolik telat jsem nikdy jindy neviděla.
 
V Asturii jsme šli hlavně sami, ale ráz putování se postupně změnil na úprk – bylo to potřeba, abychom v další ubytovně ještě našli místo na spaní. Lidí totiž občas bylo víc, než na co stačila jejich kapacita. Komu se nepodařilo najít místo, musel jít dál, což mohlo být ještě hodně daleko. Nebo se při troše štěstí a dostatku peněz dalo najít místo v soukromém – a tím pádem i drahém ubytování.
 
Slunce zde vycházelo kolem sedmé ranní, ale osazenstvo ubytoven už vstávalo a rachotilo kolem páté. Vyčerpávající tak nebyla jenom chůze, ale i ztráta soukromí, hlavně na spaní – hlučných lidí s námi spalo opravdu hodně. Jsem sice zvyklá na noční směny, ale i tady jsem některé noci probděla nejméně do dvou do rána. Ale někdy byla naštěstí únava silnější.
 
V čem se život ve Španělsku a u nás na první pohled nejvíc liší?
Lidi jsou zde usměvaví, velmi milí a vstřícní, vždy jsou rádi, že se u nich zastavíte. Jenom mě překvapilo, kolik lidí ve Španělsku kouří a kolik si jich okusuje nehty. A spousta věcí ve vesnicích i městech je jakoby jen 'na oko'. Překvapil mě kontrast mezi starými a udržovanými budovami a naopak naprosto neudržovanými novostavbami. V městečkách je hodně obchodů a bytů k pronájmu i prodeji. Pod novými bytovkami leží ladem zaslepené suterény, které jsou na prodej. Mohly by v nich vzniknout nové obchody, ale nevznikají.
A hodně mě mrzelo, jak špatně žije většina psů na vesnicích. Na krátkém řetězu a v blátě. K těm tvorům máme jiný vztah a asi máme i jiné zákony.
 
A jaký byl návrat z hor do civilizace?
Přechodem do Galicie se změnilo více, než jsem čekala. Jednak ráz krajiny a architektura, jednak samotní lidé a jejich přístup k turistům. Došlo mi, že jde jen o obchod. Tam, kde se cesty začaly scházet dohromady, přibylo lidí – proudili tam další a další poutníci na cestě. Cesta se změnila – už nešla mezi kravami, ale od kavárny ke kavárně. Všude byly reklamy na ubytování, na občerstvení, odvoz batohů. Ujasnila jsem si, že pokud ještě někdy tuhle cestu půjdu, tak ještě skoro v zimě, nebo si budu muset dobře rozmyslet, kde spát.
 
Santiago de Compostella je krásné, historie na vás zde přímo dýchá. Prošli jsme si katedrálu a zúčastnili se mše svaté pro poutníky. Objala jsem sochu sv. Jakuba a i když nejsem pokřtěná, poděkovala jsem za naše putování a  za to, že bratra nechá dojít klidu. A pak už následovala jen cesta k moři. Překvapilo mě, kolik nové energie jsem u něj po pouti našla. Přicházeli jsme k němu za pořádného deště, kdy jsme cítili vodu až na spodním prádle a přes mlhu na vodu téměř nebylo vidět. O to větší radost jsme měli následující den, kdy nás na posledních pár kilometrů k mysu Finisterra provázelo slunce a lehký vánek. K majáku na konci cesty jsme tak došli s úsměvem a byli rádi, že jsme to spolu s tátou zvládli. Uvědomila jsem si, jak moc to pro mě znamená.
 
Co je na takovouhle cestu s sebou potřeba vzít?
Zavazadlo o váze asi 7,5 kilogramu. Mám sice jenom to nejnutnější, ale i tak je toho plno. Vezu si čtyřicetilitrový batoh s pláštěnkou, taštičku přes rameno na doklady a do letadla, jedny dobře prošlápnuté trekové boty a jedny sandály. A na sebe nepromokavou bundu i kalhoty, dvoje krátké leginy, jednu mikinu, pár triček, rychleschnoucí ručník, spodní prádlo. Pak už jenom telefon s nabíječkou, občanku, letenku, papíry k pojištění a nějaké peníze a může se jet.
 
Jaký je tvůj profesionální recept na puchýře?
Náplasti Compeed, suché ponožky a prošlápnuté boty. Já neměla puchýř ani jeden, ale o tatínka jsem se vzorně starala. Jelikož je diabetik, tak sem mu občas dávala i náplasti se stříbrem, aby se mu vzniklé rány opravdu vyčistily. 
 
Změnila tě cesta nějak a přivezla sis z ní něco na památku?
Jediné, co jsem si z ní přivezla domů, je jedna krásná mušle z 'konce světa'. Věci pro mě asi nejsou tak důležité, jako myšlenky a pocity. A cesta ve mně zanechala hlavně jedno:  klid. Naučila jsem se nerozčilovat a brát věci více s nadhledem.

A mám ještě radši než dřív 'svoje' lidi, které mám kolem sebe. Už vím, že bez nich jsem jen poutníkem na cestě beze jména a identity, na kterého nikdo nečeká a kterého ani nikdo nepostrádá.