O otce pop-artu Andyho Warhola přišel svět před 30 lety, první deska Velvet Underground spatřila světlo vesmíru před 50 lety. Oba fenomény připomene v sobotu 25. 2. tématický večer v divadle Archa, jehož režiséry jsou Dušan Vozáry (Oceán, Fiction), Míra Houška (GOAP, Exposures) a velkou měrou i Mejla Hlavsa (Půlnoc, PPU, Šílenství…). S prvními dvěma jsme si o akci povídali, třetí jako by byl přítomen prakticky neustále.
Kde a kdy se myšlenka na akci vzala?
Míra: Je to spojené nejen s 30. výročím Andyho úmrtí, které připadá na 22. února, ale také s 50. výročím vydání debutu Velvet Underground, pro které Warhol - jejich tehdejší manažer - vytvořil ikonický obal se sloupávacím banánem. Myšlenka se zrodila v mé hlavě, protože miluju Warhola i Velvety a začal jsem si o tom povídat s Dušanem. Jak by bylo fajn udělat komponovaný pořad a že by si to Warhol zasloužil. On navrhl, abychom zašli do divadla Archa a ředitel Ondřej Hrab nám vyšel okamžitě vstříc. Jen nám kladl na srdce, že nechce „žádný revivaly“, ale něco „úplně novýho“. A jelikož jsme oba Jihočeši, oslovili jsme Otu Svobodu a Jihočeskou filharmonii. Dušan pak tu muziku přepsal pro 40členný orchestr a v sobotu jdeme na to. Ten prvotní impuls vznikl někdy v listopadu loňského roku. Všechno šlo hrozně rychle.
Dušan: Celé je to výborná shoda různých zvláštních okolností. Týden před tím, než Míra přišel s tímhle nápadem, jsem se stěhoval do Prahy a našel jsem v šuplíku zapomenutý štůček not z roku 1995. Mejla tehdy psal basové party Velvetů do not, když jsme na jeho popud jako Fiction dělali album Neverending Party. Tehdy jsme měli jako orchestr vyhlídnutý Agon, ale z různých důvodů to neodpadlo. No a pak už bylo pozdě.
Takže jsem věděl, že nějaký základ pro symfonické zpracování VU mám. Následná domluva v Arše byla blesková, doporučili mi i Otu Svobodu a ten jako ředitel Jihočeské filharmonie ihned nadšeně souhlasil. Všechno do sebe zapadlo a šlo najednou hrozně jednoduše.
Míra: A právě proto zmiňujeme Mejlu jako spoluautora, protože on byl vlastně, aniž by to tušil, tím prvním, kdo nás na tuhle myšlenku přivedl. Mimochodem, Mejla by měl za 14 dní narozeniny, takže se nám to opět propojuje. Zavzpomínáme na všechny dohromady.
Rozepsat hudbu VU pro všechny nástroje, to musely být týdny práce…
Dušan: No, to jsem původně odhadoval taky. Nakonec šlo o intenzivní dva, skoro tři měsíce. Nepíše se naštěstí pro každý nástroj zvlášť, připravoval jsem to po sekcích, ale pořád se jedná o nějakých 14 - 15 partů. Důležitým aspektem byl i výběr repertoáru. Původním záměrem bylo odehrát první album Velvetů celé. Ne všechny skladby však se symfoňákem hned fungují, byť i třeba jen jako instrumentálky. Do toho druhý extrém je například Heroin, kde jsou spousty textu. Takže práce to nakonec byla mnohem náročnější, než jsem původně čekal. Snažil jsem se také původní strukturu v aranžích i trochu rozvést, variovat. Řada těch věcí jsou jen basa, kytara, v jednom tématu pořád dokola. Anebo Run Run Run, to je celé v jednom akordu. Takže konkrétně tahle píseň dostala takový minimalistický, lehce glassovský háv. Snažil jsem se to celkově rozkošatit, aby to ten orchestr taky bavilo. (smích) Ale zároveň udržet ten velvetovský, temnější duch.
Debut VU tedy uslyšíme celý?
Když vše dobře dopadne, první album zazní téměř komplet, plus ho doplníme o dalších několik „hitovek“ z jejich repertoáru. A pokud dojde na přídavek, tak ten bude opravdu hodně speciální. Na ten se s Mírou těšíme velmi. Ale o co přesně půjde, to zatím musíme držet v tajnosti.
A přidáš se k orchestru i ty, jakožto muzikant?
Původně jsem se v nějaké formě aktivně zapojit chtěl. Živě do toho vstupovat přes sampler a klávesy, doplnit ty hluboké, žesťové plochy. Ale nakonec mi to přišlo škoda. Přijde mi navíc, že crossovery často nefungují, kapela nebo další efekty ten orchestr jen zbytečně přehluší. Rozhodl jsem se, že to nechám jen v tom čistým, krásným, symfonickým zvuku.
Bude i projekce? Warhol tehdy promítal při koncertech přímo přes kapelu.
A přesně takhle to bude i tentokrát. Máme v týmu skvělýho kluka, který se staral o projekce, když jsme jako Fiction hráli Velvety před třemi lety na Warholově výstavě na Hluboké. Oslovili jsme ho a postará se právě o vizuály. To je další výborná věc na celé akci: že se v jeden večer potkají různí zajímaví lidé. Zkrátka pocta, jak má být.
Jedná se o tvoji historicky první práci s orchestrem? Pominu-li projekt s Oceánem, který bohužel skončil dříve, než mohl začít.
Prakticky ano. Tohle je první reálná zkušenost. Tehdy s Oceánem to bylo kuriozní, protože jsme jako kapela paradoxně po letech debat konečně přišli na to, jak se vyhnout tradičnímu comebacku. Jak to oživit něčím, na čem jsme schopni se všichni shodnout. Měl to být společný projekt s Orchestrem Jihočeského divadla České Budějovice. Petra (Muka) ten nápad zaujal, chtěl to slyšet, udělali jsme tedy tři nebo čtyři skladby, rozepsal jsem to, symfoňák to nahrál, textař Petr Hons mu kazetu odvezl do Prahy… A hned druhý nebo třetí den poté bohužel Petr Muk shodou nešťastných okolností zemřel. Takže ano, Velveti v Arše budou - i po té neuskutečněné etapě s Fiction, kde jsme zase přišli o Mejlu - můj první projekt, kdy to opravdu dopadne.
Dost napínavá situace byla dlouho ohledně postu zpěvačky. Proč? Nejsou lidi?
Nějak jsem si usmyslel, že bych to rád dělal s někým novým, hledal jsem tedy typ zpěvačky, která dokáže zvládnout ten specifický hlas Nico, plus bude zároveň vládnout odpovídající angličtinou. Což se dohromady ukázalo jako nečekaná a velká překážka. A zase jsme u těch náhod. Po třech neúspěšných pokusech jsem si pustil kousek těch Velvetů, které jsme dělali s Fiction. A došlo mi, že Jitka (Charvátová) tam byla úplně skvělá. Přesně, co jsem potřeboval. A začal o ní opatrně uvažovat. A do toho mi hned druhý den volá Petr (Kučera) a zve mě na „tajný“ koncert Oceánu do Rock Café. Což mám prakticky za rohem. S Jitkou jsme se tam domluvili během chvilky. A mě se tak moc ulevilo! (smích) Navíc ona je absolutní profík, do všeho jde na sto procent. Takže okamžitě začala řešit kostýmy, sehnala si sama vokalistky, vše měla perfektně nazkoušený… Odpadla mi polovina starostí. Takže Jitko, díky!
Je šance, že by výsledný koncert mohl být zaznamenán?
Míra: Zkoušíme se domluvit s Českým rozhlasem. Pokud se to nepovede už v Arše, na podzim možná celý program zopakujeme přímo ve studiu Českého rozhlasu České Budějovice. A pak uvidíme, zda a jak si ten materiál bude žít svým životem. Začínají se navíc ozývat pořadatelé z různých měst, že by měli o koncert zájem. Z původně čistě „one-off“události by se tak nakonec mohlo vyklubat i malé warholovsko-velvetovské turné.
Koncert je pouze jedním z bodů sobotního programu. Co dalšího bude k vidění a slyšení?
Otevřeme pop-artový shop, bude fungovat i sítotisková dílna, kde se bude na trička tisknout unikátní motiv večera, takže takový suvenýr, který bude k mání pouze tam. A jako kulisu budeme v prostorách divadla promítat ve smyčkách Warholovy černobílé filmy. Plus, celá akce začne přednáškou Rudo Prekopa „Warhol a Československo“.
Proč je u anotace přednášky poznámka, že bude „jedna z posledních“?
Protože Rudo, spolu s Michalem Cihlářem spoluautor stejnojmenné knížky, už o tom nechce příliš hovořit. Podklady pro knihu připravoval více než 25 let, cítí, že už má toto období za sebou, že k tomu řekl vše a mnohokrát. Ještě slíbil, že to pro mě udělá, naposledy. Když je taková speciální příležitost, navíc v Arše. O důvod víc u toho být.
Když jsme zmínili Československo, ze kterého pocházeli Andyho rodiče: na výstavu do GOAP chodí převážně cizinci nebo i „naši“?
Naštěstí chodí i Češi a Slováci. A je krásný, že hodně přicházejí mladý lidi. Nakouknu do sálu a tam je partička mladých holek, které jdou na výstavu Warhola. Pořád to prostě rezonuje.
Předpokládám, že pro tebe fenomén AW začal mnohem dříve, než výstavami v Jihočeské Alšově galerii na Hluboké nebo prací na expozici v Gallery of Art Prague na Staroměstském náměstí.
Pro mě Warhol začal někdy v roce 85, kdy mi kamarád volal do továrny, kde jsem tehdy pracoval, že mu od ségry ze Švédska přišla neuvěřitelná deska, Velvet Underground & Nico. Věděl jsem, že Warhol existuje, ale držet v rukou tohle album, vidět ten obal, motiv s banánem a s razítkem AW, to byl doslova nakopávací moment, hodně silný. Za dalších 14 dní mi volal znovu, že má Rolling Stones a přinesl Sticky Fingers (obal se zipem, další legendární Andyho nápad). A od té doby mám Warhola jako životní téma.
Dušan: Pro mě je to silná záležitost už od raného mládí. Dokonce když jsme hráli s Oceánem někdy v roce 90 v Michalovcích, zajeli jsme si do tehdy čerstvě otevřeného muzea AW v Medzilaborcích. Obrovská, prázdná budova, kterou odemykali jenom, když někdo přišel, mohli jsme si to projít úplně sami... Nádhernej zážitek. A když jsem potom začal spolupracovat s Mejlou, tak ta blízkost Warhola s Velvetama, ve kterých on sám jel celý život, byla samozřejmě intenzivní.
A v čem je tedy to kouzlo, že ta fascinace pokračuje, že Andyho dílo funguje bez ohledu na generace a promlouvá stále k dalším a novým lidem?
Míra: Je to síla toho pop artu. Warholovi se podařilo dostat umění mezi nejširší masu lidí. Přenáší se to, protože principy, které vymyslel, to opakování motivů, barevných kombinací… ty vzorce fungují dodnes. V reklamě, v televizi, ve filmech, ve fotografii. Jeho inspirace vychovává další nové generace. A je to pořád živý, lidi chtějí vidět Marilyn Monroe, chtějí se u toho vyfotit. Plus je v tom obrovská srozumitelnost. Nic komplikovaného, vše jsou přesně a jasně dané věci, žádná abstrakce. Jak se ta věc jmenuje, tak přesně tak je tam vystavená. Není problém se s Andyho dílem velmi rychle ztotožnit. A právě to se děje.
Warhol obecně něco vzal a recykloval to. Barevným kódem, opakováním… To, co děláte vy teď v Arše, je stejný princip: vezmete hudbu VU a zrecyklujete ji. Posíláte ji dál.
Souhlas! My vlastně přesně to, co dělal Warhol ve výtvarném umění, děláme s tou muzikou. Držíme se stejného konceptu. Myslím, že Andy by byl nadšenej. (smích)
*
Warhol a underground, divadlo Archa, Praha, sobota 25. 2. 2017 od 19:00 hod.
Posledních několik vstupenek zbývá na www.divadloarcha.cz
/stránka akce/