Rovnice lásky

Pro někoho je matematika noční můra. Nesrozumitelná spleť znaků se řídí zdánlivě náhodnými pravidly, vždy dokáže potrápit a jakýkoliv pokus vyřešit záhadu připomíná rozplétání poctivě zamotaného klubíčka.

A jak se tak říká, je to zároveň krásná věda. Nevěříte? Stačí se podívat na výsledek rovnice lásky. Ve skutečnosti je to implicitně zadaná rovnice popisující plochu. A srdce, které vidíte, je vlastně řešení této rovnice.

Ale to je jen maličkost ve srovnání s fraktály. Tyhle objekty vycházejí vždy z jednoho velmi jednoduchého tvaru, který se pak opakuje vlastně do nekonečna v nepředstavitelném množství kombinací. Rovnice, které je definují, totiž nejsou nějak extra složité. Třeba základní tvar pro Mandelbrotovu množinu vypadá docela jednoduše: zn+1 = zn2 + c. Je to podobné jako u čínštiny: Ze sedmi základních tahů perem jde skládat tisíce znaků.
A fígl je v tom, že fraktál si můžete přiblížit třeba milionkrát a stejně budete mít pořád detailní obraz. Takže když se díváte na jeden konkrétní obrázek jednoho konkrétního fraktálu, je to, jako byste zachytili moment v životě. Sice něco vidíte, ale můžete si být jistí jednou věcí. Je tam miliarda dalších úrovní a všechny jsou neuvěřitelně komplexní.

Poučení je jednoduché. Až příště uvidíte tabuli popsanou hrůzostrašnými vzorci, nelekejte se. Alespoň ne hned. Může to být něco opravdu hezkého, pouze v děsivém převleku.
Text: Vítek Miština