RECENZE: Zrní vysílají hrdinu počítačový hry do světa

Zrní natočili album o smrti, životě, hrdinech a všech, kteří v tomhle blázinci hledají kousek toho skutečnýho štěstí.

ZRNÍ
HRDINA POČÍTAČOVÝ HRY JDE DO SVĚTA
Radůza Records / Indies

„Bojím se jít sám nočním městem dál, zimou, zimou, jak jsem si to přál.“

To jsou první slova, která uslyšíte z druhé studiovky kladenské pětice Zrní. Hrdina počítačový hry jde do světa není veselá deska o smutných věcech, není to ani depresivní album o šťastných zážitcích. Zrní natočili koncepční materiál, iniciační román ve verších, v němž vyprávějí o zasvěcení a cestě poznání Hrdiny.

Navzdory názvu nečekejte kyberprostorový příběh, kapela často tíhne k přírodní lyrice, jejímž vrcholem je skladba Mraky, domy, les. Jedniček a nul se dočkáte v Islandem načichlém songu Tokio („vůně pixelový magnolie“), neonovém tripu o zakódovaných lidských duších ve městě.

V Nebe s hvězdama nastává zlomový okamžik naznačující, že Hrdinova pouť končí.

„Nemůžu tomu uvěřit, jakej je konec? Za co jsou body? Prej se to neví…“

Pohřbívání pod rozkvetlým nočním nebem rázem urychlí funerální track Jabloně, v němž se pohansky míchají motivy dvou živlů – ohně a vody. Po rituálním „očištění“ vstane Hrdina z popela, aby mu třetí živel, vítr, ukázal naději a směr.

„Vzlítni jako já, nebojím se jít sám, nebojím se tmy, už žádný lži.“

Optimismus? Snad. Ale jen na pár okamžiků. Každá hra, ať dopadne jakkoliv, končí nápisem Game over. Zní to možná fatalisticky, ale taková je realita. Přesto mezi oběma světy – tím „naším“, reálným, a tím „virtuálním“ existuje paralela – někdo tomu říká reinkarnace, Zrní nechají hrdinu znovu „naloadovat“. Vyprávění se tak cykluje, čímž získává rozměr koloběhu života, kdy bez smrti není života a obráceně.

Těžko porovnávat Hrdinu s ostatními domácími alby. Takhle silně a přitom nenásilně nikdo existencialismus v muzice nezpracoval. Nejde přitom o patetické plácání o slastech a strastech bytí, nikdo tu nepojmenovává věci pravými, doslovnými jmény ani připitoměle neodkazuje na popkulturní symboly. To je obrovské plus a výrazný krok k nadčasovosti desky.

Občas se nelze zbavit dojmu, že Honza Unger navzdory snahám o změnu poloh svého projevu pokaždé sklouzne do stejné vokální linky. Ta je sice strašně sexy, intenzivní a místy dosahuje erektizujících efektů, ale po prvním poslechu se nezbavíte pocitu monotónnosti. Ten se po několika protočeních desky postupně rozplyne, ale vzhledem k delší stopáži ztrácí album ke konci tempo a počáteční údernost. Co je dotaženo k bezchybnosti, je muzika. Chvíli Zrní citují Radiohead, jindy Sigur Rós nebo rané Arcade Fire, z domácích Traband nebo Květy. Nejde přitom o vykrádání, ale spíš o variaci na danou kapelu. Zrní mají vlastní rukopis, který poznáte u všech 14 písní. Skladby velmi často a rády mění v průběhu "nálady", čemuž pomáhá bohatá paleta doprovodných nástrojů - triangl, činely, kameny, akordeon nebo xylofon. 

Zrní vydávají Hrdinu v nádherném grafickém provedení. Obal má velikost DVD formátu a kromě CD obsahuje knížku plnou ilustrací, textů k písním a autorských básní a povídek. Namísto několika nudných fotek v bookletu držíte v ruce doprovodný „manuál“, který by svým zpracováním obstál jako samostatný produkt. Bravo!