Recenze: New Order - Music Complete

Miluju New Order. Spoustu jejich textů umím zpaměti slovo od slova, když nevím, co si pustit, sáhnu po nich, obdivuju jejich práci s atmosférou a lehce geniální melodie.
 
I proto je nová deska tak smutná věc na poslouchání. 
Většina lidí, která dnes píše do větších médií o hudbě, aspoň v anglosaském světě, má ráda New Order. Má je hodně, hodně ráda a zároveň je hájí a chová v úctě. až příliš. Jak jinak si vysvětlit, že tahle slabá deska má tak pochvalné recenze? Pár heretiků zmiňuje, že jsou to New Order naředění, případně že texty jsou klišé na entou. Ale tak jako opatrně, a ve velkých časopisech a webech se tak neděje. Divím se: Přece ti kritici jindy bývají soudní. Je fér nadržovat kapele, která bývala skvělá, ale už dlouho není? Nebo je to prostě selektivní hluchota...?
 
Pro mě je to taky těžký. To zklamání bylo obrovský. Slyšela jsem, že NO vydají nové album, přečetla si nadšené recenze a přirovnání ke skvostné desce Technique. A pak jsem si pustila první singl. Cože? Tohle má být návrat do formy? Tak to sorry. Hele tady je remix... ne, z tohohle se nepovedlo udělat nic. Druhý singl, prý nezapomenutelný a veselý... ehm! Taky vedle. Nezdálo se mi to? Opravdu to všude chválí? Kouknu na Metacritic, agregát recenzí. 80, 90 procent. Propooh. 
 
Je to jedna z mých nejmilejších kapel, vždycky byla. Napsat, že poslouchat nové album je většinou utrpení, je jako váhat, zda oblíbené tetě říct, že ty sešmajdané střevíce už se trošku nehodí a malovat si obočí do půli čela už je taky pasé. Ale bylo by fér říkat, že tohle je skvělá hudba a návrat? A že ti celkem slavní hosti (Iggy Pop, Brandon Flowers...) jsou k něčemu, když ve skutečnosti topící se album nezachrání ani jeden z nich? Prostě to nejde, styděla bych se. Technique bylo kreativní, přelomové album plné emocí a síly, tohle je plné prázdnoty, bez vášně, bez jiskřičky, bez naděje. Samozřejmě že tu jsou sem tam milé momenty; kapela, co desítky let hraje fajn věci, tak nemůže udělat úplně špatně každou minutu. Ale ty momenty úlevy od bolesti jsou tak krátké... začátek Academic, kdy ještě doufáme, že se NĚCO STANE. Pak kousky Superheated, spíš proto, že to je tak nějak neobratné až roztomilé. Trutti Frutti, protože působí jako veselá parodie na europopík. Nothing But A Fool, snad, celá, má to melancholii, která působí řezavě opravdově, a svůdně to graduje.
A pak... už nic. Stray Dog s Iggyho recitací je srandovní raritka, která by se dala akceptovat samostatně jako hříčka pro obveselení zúčastněných a záminka k mejdanu. Jako píseň na údajně comebackovém albu lidí, kteří ovlivňují už třetí generaci hudebníků, ani ne. Většina času, který tohle album zabírá, je utrpení, které drhne, refrény z povinnosti, minuta za minutou klišé, nudy, ten mrtvej kůň už nevstane!
 
Chtěla bych comeback New Order, chtěla bych si užívat jejich muziku, jenže místo tančícího srdce se dostavuje zklamání, rozpaky a myšlenky na to, že tohle nemělo spatřit světlo světa.
Jako, pořád ještě doufám, že až si Music Complete pustím podesáté, nebo až ty písničky uslyším naživo (ano, pojedu na ně, stále jsem neztratila naději), řeknu si, že jsem to viděla moc černě. Ale... Asi ne, co?