Recenze: 127 hodin

Zvedáte vždy mámě telefon? A pokaždé, když někam jedete, říkáte všem, kam máte namířeno?

Zhruba s touto myšlenkou si pohrává film Dannyho Boylea, natočený ve svižném tempu, s výbornou hudbou a s klipovým střihem. Mladý inženýr, playboy, vyrazí po rozchodu s dívkou na výlet do Grand Canyonu. Sám. Stráví příjemné dopoledne s dvojicí dívek, kterým ukáže, že má vše na háku. Pak vyrazí dál... a stačí jeden špatný pohyb a už se propadá do prolákliny. Nic by se mu nestalo, kdyby s ním nepadal uvolněný kámen, který mu jako na potvoru zaklíní ruku tak, že se nemůže hnout z místa.

Nepropadá panice a snaží se s kamenem hnout. Ale nejde to. Po noci strávené v díře vymýšlí nový plán: důmyslným kladkostrojem se pokouší se šutrem pohnout. Plán padá - lano je moc pružné. Další noc. Vody málo a jedna sušenka ho těžko nasytí.

Vtipný je třetí den, kdy se z hororové situace stává tragikomedie v podobě ranní one man show. Hrdina napodobuje ranní rádiové show: sám sobě si pokládá otázky a odpovídá si. Kino se válí smíchy. Ale jen chvíli, pak dojde na hlavní drama v podobě odřezávání se z vězení.

Film má bohužel klasický happy end: hlavní hrdina se setká se skutečným horolezcem, podle jehož příběhu se film natáčel. Následuje klasické americké ponaučení: horolezec musí vždycky říct, kam jde.

Film ve mně vzbudil dojem, že mohl skončit o pár minut dřív. Pěkná podívaná odpovídající ceně 195. Palace Cinemas - lidé, zábava, radost.