Prague Biennale 5 : „Portréty mohou být i mocnými nástroji“

Jane Neal je kurátorka sekce Portréty moci na letošním ročníku pražského Biennale. Sekce představuje umělce z Maďarska, Rumunska a Moldavska.

Představte se prosím ve třech větách.

Jmenuji se Jane Neal a jsem kurátorka a kritička umění. V posledních šesti letech se hodně zabývám tvorbou mladých umělců ze střední Evropy. Můj zájem se vztahuje ke všem formám současného umění, ale mojí vášní zůstává malířství – možná proto, že původně jsem také malířka. 

Můžete představit díla a umělce, které prezentujete na Prague Biennale?

Všech pět umělců v mojí sekci tvoří velice silná, povzbuzující a poutavá díla. Dalo by se říct, že jejich společným jmenovatelem je etnikum, narození nebo rozhodnutí, které udělali co se týče místa bydlení či tvoření. Dějiny místa, kde vyrostli a kde pracují, komunistická minulost jejich země, to vše se podepsalo na tématech, kterými se zabývají, dokonce je to určuje i ve volbách malířského stylu – občas vědomě navazují na sociální realismus. Všichni taky vlastně zkoumají totéž: soukromé a veřejné mytologie, moc minulých a současných ikon (jak lidských tak strojových), často napjaté vztahy mezi společností a jednotlivci, stále více se rozpíjející čáru mezi realitou a fikcí, vědomostí a nevědomostí.

Mohla byste popsat hlavní téma této sekce?

Titul mé sekce je Portraits of Power, tj. Portréty moci. Od renesance se portrét tradičně zaměřuje na tvář a výraz sedícího. Cílem bylo prezentovat vzezření  člověka způsobem, který by dokázal prozradit něco z osobnosti a povahy dotyčného. Účelem portrétu také bylo znázornění postavení portrétovaného a tím upevňování jeho společenské pozice. Portrét většinou ukazuje objekt v sedě, dívající se na umělce, čímž se pozorovatel s objektem plně spojuje. V dnešní době ale pojem „portrét“ konotuje jiné významy. Znamená nějaké podrobné zkoumání, které může určovat něčí osobnost, původ a možné motivace za jeho činy. Portrét nemusí být portrét živého člověka. Z historie umění víme, jak mohou předměty nahrazovat lidi a silně o nich vypovídat: od alegorických portrétů až k silným a významným předmětům, jakými byly fajfka a židle od Van Gogha. Pokud jsou portréty především podstatou někoho nebo něčeho, tak mohou být i mocnými nástroji: důkazy postavení, autority, i převahy. 

V čem je toto téma důležité ve vztahu k umělcům, které jste si vybrala?

Moc ve společnosti je většinou spojená s politikou. Umělci, kteří prezentují na Biennale, jsou si toho velice vědomi: moc může najednou naprosto změnit národ nebo společnost. A uvědomují si to i přesto, že někteří z nich byli ještě děti, když padla železná opona, a když se odehrávaly všechny ty události ve střední a východní Evropě. Vyrostli ale v atmosféře, která byla poznamenaná obrovskými mocenskými a politickými proměnami.

Jak se tématu moci chopili umělci, které na Biennale prezentujete?

Moc má hodně tváří: může to být vlastnictví mocenského vlivu, možnost něčeho dosáhnout, autorita, fyzická síla, hmota, díky které se pohne stroj, nebo symbol síly. Portraits of Power zkoumá různé možnosti interpretace moci. Pozvaní umělci si mohli vybrat, jak budou téma interpretovat – ať doslova, nebo jinak. Tato výstava může tedy být vnímána jako zkoumání tématu: jedná se o pět osobních cest do vlastností zobrazovaných tváří moci a jejich dopady na současnou společnost.

Myslíte si, že člověk potřebuje rozumět umění, aby si užil umělecké dílo?

Myslím si, že umění může fungovat na různých úrovních. Věřím, že každý má instinktivní smysl pro tvar, barvu a povrch. Můžu si kouknout na starou egyptskou sochu nebo na čínský rukopis, vůbec nerozumět původnímu smyslu, a přesto předmět vizuálně oceňovat a vnitřně si užívat jeho vnímání. Porozumění procesům tvorby, liniím, barvám nebo použitým technikám, potom člověku pomáhá k tomu, aby oceňoval zručnost či motivace umělce. Může být podivuhodné a inspirující, když si člověk uvědomuje, že se dívá na někoho, kdo má opravdu talent. Na druhou stranu, dovednost či zručnost mohou být příliš jasné a potlačovat samotné dílo – musí to být proto vždy vyvážené. Je jasné, že umění nemusí být krásné, ale musí umět komunikovat s pozorovatelem. Musí to být promyšlené a musí to přinést světu něco nového – a tento přínos může být velice subtilní či nečekaný. Nemyslím si, že umění je tu, aby splnilo očekávání pozorovatele, jeho smysl to přesahuje.

Myslíte si, že současné umění klade otázky nebo spíše dává odpovědi?

Nemyslím si, že umění existuje, aby dávalo odpovědi. Může být krásné, temné, provokativní a poutavé, rozhodně může vyvolávat otázky, ale nebyla by to nuda, kdyby dávalo odpovědi? Rozhodně je umění osvobozeno od jakýchkoliv omezení či očekávání.

Jaké byly vaše předchozí projekty a jaké chystáte?

Zabývám se současně různými projekty. Kromě Prahy mám na začátku června společnou výstavu v Miláně a další společnou výstavu v Los Angeles na konci června. Pak na podzim další v Budapešti a pravděpodobně i v Londýně – takže jsem teď docela zaneprázdněná.

Co očekáváte od  Prague Biennale?

Doufám, že se hodně lidí přijde podívat na díla umělců, protože se tu vystavuje spousta skvělých věcí. Pražské biennale je „nízkorozpočtové“ a nesmí být vyleštěné a „nóbl“. Ale je vždy velice zajímavé a pomohlo spustit kariéry dnes velice známých umělců. Doufám, že letos se dočkají uznání další umělci, kteří si to zaslouží.

Co děláte proti šedi?

Ha, tak to je vtipné. Během posledního ročníku Biennale jsem spolupracovala s Mihai Pop na sekci s názvem „Staging the Grey: 15 painters from Hungary and Romania“. Co znamená přesně šeď? Je šeď nuda nebo vše co je neškodné? Snažím se, nebýt apatická a zůstat nadšená, co se týče věcí, které mám v životě ráda. Občas je jednoduchý cítit se unavená a naštvaná z věcí, ale život může být neuvěřitelně krásný a měli bychom ho oslavovat, kdykoliv to jde.