POVÍDKA: Requiem pro Ruperta

Nebudu vám nic zastírat. Je to veskrze smutný příběh. Dodneška mě budí ze snů a spolu s nimi mě zanechává v pološeru nedospaných raných nocí v existenciální nejistotě. 
Od začátku to byl intenzivní vztah. Po prvním setkání jsem nedoufala v další. Ale stalo se, že jsme se potkávali každý den a vzniklo z toho spojení s osudovým koncem. Jmenoval se Rupert...
Jak to na začátcích bývá, naše reakce byly spíše rozpačité. Seznámení proběhlo bouřlivě a v následujících dnech se začal vzduch prosycený stupňujícím se napětím kroutit jako žížala na vyprahlé zemi. 
Opakovaný šok ale přešel do nervozity, nervozita do očekávání, očekávání do jistoty, jistota do nevole, nevole do rutiny a rutina do samozřejmosti. Z prvních kapek vody se stal rituál. Byly preludiem k mé modlitbě, jíž jsem naplnila touhou vzhlédnout a nic nevidět. Jen prázdný kout. Ale byl tam pokaždé. Rupert, pán podstřeší. 
Den po dni jsme spolu sdíleli část dne a Rupertova stoičnost ve mně začala budit zvědavost.  Jak vůbec vypadá? A je skutečný?
Z dálky vše vypadá velmi obecně. Obrazy existují jeden v druhém, zality v neodděleném kontextu dvojrozměrné dimenze. Až bližší pozornost bortí konceptuální uniformitu objektů, a otevírá tak příležitost k osobnímu vztahu. V detailech ožívá kouzlo subtilní jedinečnosti.
Už ani nevím, proč se to stalo zrovna ten den. Možná že Rupert nebyl na svém obvyklém místě. Tehdy to ještě Rupert vlastně nebyl. Stal se jím až v budoucnu. Ale od chvíle, kdy se mi tak vyjevil, přejmenoval všechnu naši bezejmennou minulost.
Rupert byl dost zvláštní. Někdy seděl – nebo možná spal – celé dny bez hnutí. Měl dlouhé, okem téměř nepostřehnutelné nohy. Jen táhlé vlasce tenkých stínů stvrzovaly jejich hmotnou existenci. Kulička nepoměrného těla se ztrácela v jejich spletenci. 
Jeho zvláštní vzezření a podivná statičnost ve mně probudily sílící zvědavost. Rupertův život mi uhranul. Musela jsem se ho prozkoumat. 
Večerní návštěvy se vetřely do dní a ty osvětlily jeho neochvějnou rutinu. Za chladných rán se na pár minut přišel posadit na skvrny slunce. Zbytek dnů i večerů sedával ve svém zabydleném koutě, schoulený ve středu hedvábné stezky. Tady trávil pohroužený do sebe i šedivé, deštivé dny. Kontemploval, spal, možná jenom prostě byl.
Rupertova rutina začala pomalu nabývat obrysů té mé, stala se součástí mého života. Oživil svou pouhou přítomností můj život, který osaměl již před dlouhými lety. Stal se mým vzdáleným blízkým. Živou bytostí, kterou jsem se rozhodla již dávno - po řadách truchlení pro moje Mourky - znovu nenabýt. Bytostí, která si našla mě. Stvoření milované pro své bytí.
Těšila jsem se každý den na těch pár vět, co jsme spolu prohodili. Přivítala jsem ho v ránu nebo večeru, pověděla mu o počasí a svých denních pochůzkách a na konec mu vždycky dala vzdušným polibkem dobrou noc. Nikdy zjevně nereagoval, ale já jsem věděla, že mě slyší a že se mnou počítá. Že na mě čeká.
Bylo to někdy z kraje jara, co se Rupert přestěhoval blíže k oknu. Přímému světlu se vyhýbal, ale líbilo se mu sedět v polostínu nasyceném jeho dozvuky. Zdálo se, že pozoruje vnější svět a mně z toho začalo být smutno. Rozhodla jsem za něj o jeho lepším životě. 
Začala jsem nechávat pootevřené okno. Dnem i nocí měl Rupert možnost protáhnout se škvírou k plnému životu tam venku. Do světa plného šťavnatého hmyzu a vypasených much, kde by mohl plně využít potenciál svých ornamentálních sítí, sloužících nyní výhradně jako jeho pohovka. 
Ale stal se pravý opak. Rupert si nezvolil cestu ke svobodě. Přestěhoval se do svého starého kouta daleko od okna a neopouštěl jej už ani pro svůj ranní přísun slunce. Musela jsem mu v jeho bázlivosti pomoct. A měla jsem na to plán.
Z kůlny jsem vytáhla oprýskaný žebřík a prázdnou zavařovací sklenici, poslední mementa dávno vykáceného ovocného sadu.
Sklenici jsem vystlala vatou, sebe vybavila smetákem a vydala se na misi za lepší život nebohého Ruperta.
Potichu jsem se za svítání vplížila do koupelny. Musela jsem zasáhnout v době, kdy byl nejméně ostražitý. Nebylo lehké určit, kdy spí a kdy jenom nehybně pozoruje, ale s postupem času jsem pokusy a omyly vytříbila metody a vypozorovala Rupertův denní rozvrh.
Než se ukázalo první světlo, Rupert dřímal a přicházela moje šance. S nejvyšší opatrností jsem do rohu přistavila žebřík, vylezla na třetí příčku, vytočila se od světla, aby moje stíny nepřerušily Rupertovo spaní a opatrně, neslyšně jsem ho násadou smetáku vyšprtla do sklenice. Rychle jsem zavřela víko a než se Ruper stačil vzpamatovat, už jsme byli na cestě do zahrady. Mluvila jsem k němu po celou tu dobu, chlácholila ho a ujišťovala, že to je pro jeho nejlepší dobro. Zdálo se, že mi moc nerozumí. Nervózně pobíhal ve sklenici sem a tam a svou úpornou snahou uniknout si nešťastně namotával vatu na své dlouhé nohy. Vyčerpaný a bezmocný se po chvíli vzdal a odevzdaně čekal. 
Dorazili jsme na místo. Vybrala jsem ten nejhezčí kout zahrady, se starou jabloní, která jako jediná pro svou sveřepou plodnost přestála záchvat kácení před desítkou let. To jsem ještě měla ambice řídit svůj život i ten kolem mě.
S prvními ranními paprsky jsem pod zkroucenými stíny vytrvalé stařenky otevřela víko sklenice, utěšila Ruperta a vyklopila ho na zem. Zapletený do vaty chvíli bojoval se směrem. Ale s malou pomocí se vysvobodil a úsvit už ho zastihl na vrchní větvi jabloně.
Po těle se mi rozlilo blaho a smutek zároveň. Už v té chvíli mi Rupert chyběl. Ale vědomí, že jsem mu obohatila život a osvítila jeho budoucnost, zahnalo všechny chmury. Sladkobolně unavená, ale ovíněná štěstím dobrého skutku, jsem spokojeně usnula v kuchyňském křesle. 
Celý den byl plný smíšeného smyslu mého bytí. Radost se mísila s nostalgií a euforie s chmury. Dala jsem ve své mysli sbohem Rupertovi i našim rozpravám a s večerem si šla odpočinout do levandulové lázně. 
Když jsem vešla do koupelny, bezmyšlenkovitě, automaticky jsem vzhlédla k Rupertovu rohu. A se vší intenzitou nečekanosti jsem ho tam našla. Schouleného ve své pohovce, kterou jsem ještě v jakési pietnosti neměla sílu sprovodit ze světa. Škála pocitů se mnou cloumala jak korouhvičkou v povětří. Šok se mísil s radostí, zklamáním, štěstím, zmatkem a novým odhodláním.
Rupert to očividně nepochopil. Nedošlo mu, že venku mu bude líp. Že tam bude šťastnější, spokojenější. Že jeho život tam bude plnější. Jeho uvědomění bylo teď více než předtím moje zodpovědnost, která spolu s odhodláním otevřít mu oči rostla každou minutou nastalé noci.
Nemohla jsem dospat dalšího rána. Rozechvěná netrpělivostí a nervozitou nejistoty jsem se se čtvrtou ranní hodinou vydala na misi číslo dvě. Jistá Rupertovými biorytmy jsem nakráčela s eskortujícím vybavením do koupelny. Ale čekalo na mě nečekané. Rupert nespal. S tělem sevřeným napětím očekával můj příchod. Oslabená nenadálostí jsem na chvíli zaváhala. Gravitace sestaveného plánu a odhodlání mě ale nenechala sejít z cesty. S dávkou rozpačitosti i nedobrým tušením jsem popadla žebřík, smeták a začal druhý pokus za Rupertovu spásu. Energie vložená do vize jeho budoucnosti zatarasila příští dění jakékoliv změně.  
S přísunem žebříku Rupert zpozorněl a našponoval své dlouhé nohy do respekt budícího štronza. Se vstupem na druhou příčku se přikrčil a po dosažení třetí skočil. Pružný odraz ho katapultoval po přesně vykalkulované trajektorii přesně do mojí tváře. Propadla jsem panice. Začala jsem si bezmyšlenkovitě plácat rukama po tváři, až se se mnou zvrhl žebřík. Šokovaná, vystrašená, rozbolavělá a zmatená jsem propadla v pláč naplněný nespravedlností a nepochopením. Takhle se mi odvděčil za mou dobrotu? Zákeřným útokem? Můj vztek rostl.
Zuřivě jsem začala po Rupertovi pátrat. Už to nebyla otázka dobrého skutku. Snaha o Rupertův lepší život přešla s okamžikem jeho skoku do přímého boje kdo z koho.  Zahlédla jsem ho prchat do rohu. Hodila jsem po něm vztekle smeták, zlostně práskla dveřmi a šla spát. Na bitvu jsem se musela připravit. Unavená z předchozí napůl probděné noci jsem se propadla do osidel spánku. Hrozivé sny nafoukly Ruperta do obří velikosti. Sápal se na mě svýma dlouhýma nohama, převaloval mě tam a zpátky, až mě zcela uvěznil ve svých nemilosrdných pavučinách. Jako ta nejubožejší moucha jsem sebou vší silou škubala, než jsem se zpocená hrůzou probudila. Byla ještě hluboká noc. V hlavě mi hučelo a divně mě svědilo v levém uchu. Nabuzená snovou zlostí dalšího Rupertova ataku jsem rázně zamířila do koupelny. Bylo mi jedno, jestli mě uslyší. Tohle muselo skončit. Vším svým rozhořčením jsem se opřela do kliky. Vtrhla jsem dovnitř, rožnula světlo a... 
Našla prázdný kout. Rupert tam nebyl. Nevrátil se domů. Možná to konečně pochopil. Možná sám odešel. Opustil nepřátelské prostředí.
Z nevysvětlitelného důvodu na mě padl splín. Zlost se přelila do bolesti. Takhle naše přátelství nemělo skončit. Nechtěla jsem Ruperta vyhnat, chtěla jsem ho zachránit. Ukázat mu lepší svět, ve kterém bude chtít žít.
Ke svědění mi začalo v uchu i pískat. Lítostivou únavou mě rozbolela hlava. Skleslá a zmatená jsem upadla do spánku beze snů. 
Můj klid vyrušilo až divné šramocení. S rozbušeným srdcem jsem si přitáhla peřinu k nosu. Poslouchám, snažím se zvuk zařadit. Nepoznávám ho! Oblívá mě studený pot. Je čím dál blíž a blíž! Dochází mi to. Nevychází zvenčí! Je v mojí hlavě! Propadám panice. Vší silou třepu hlavou. Ale frekvence šramotu se zvyšuje! Mám pocit, že se mi někdo vkrádá do samotné duše. Zoufalé bouchám hlavou o polštář. Slzy mi spolu s nářky koulí po tváři.
Nastalo ticho. 
Opatrně naslouchám, zděšená hrůzou. Nic. Do noci bije už jen splašené srdce. 
 
Do šedivého, umouněného rána jsem se proklestila úmorným mezisvětem nezralých snů a fantazijního bdění. Svědkem předchozí noci už mi byla jen lehká bolest hlavy.
Lehká, ale lepivá jako zatuchlina. Sílila pomalu, záludně. 
Po pár dnech už byla k nesnesení. Začala jsem se bát. Určitě to je trest. Msta vyšší moci za Rupertovo vyhnanství. 
Ubitá permanentní bolestí jsem klekla v modlitbách na kolena. Odpusť mi, Ruperte! Odpusť mi, že jsem tě vyhnala. Že jsem tě zradila. Že jsem proti tobě namířila svůj vztek... Ruperte, odpusť mi. Vrať se... 
Z mdlob mě vytáhly teplé paprsky světla. Pozorovala jsem jejich stínohru na stropě. V naprosté nevědomosti, neznalosti, nepocitu jsem tam ležela a pozorovala ten zázrak. Nebyla jsem nikdo. Neměla jsem slova. A pocítila blaženost. 
Mé staré myšlenky si ke mně našly cestu až po chvíli. S nechutí jsem se posadila. Doufala jsem, že mě už nikdy nenajdou. Že navždy zůstanu nikým. S paprsky slunce na tváři. Otočila jsem se, abych se ještě nadechla jejich mizícího obrazu. 
Čekalo tam na mě malé klubíčko. Tisíce tenkých nitek opředených kolem sotva znatelného tělíčka. Jenom osm dlouhých nohou z něj koukalo jako pokřivené dětské vlásky. 
Rupert nechtěl podruhé přijít o své doma. Raději se do něj navždy zamotal.  Do hloubky, ze které ho nikdo nemohl bez varování, bez souhlasu vynést ven. Rupert odešel do věčné jistoty. A můj život se vrátil do všední, opuštěné, bezbarvé rutiny.