Pohřební večírek pravdy a lásky

Kdyby snad ve středu 18. prosince postával u vchodu do pražského Divadla Archa zlopověstný Adam Bartoš, mohl by si při kontrole příchozích mohutně odškrtávat ze svého seznamu „pravdoláskařů“ a příliš mnoho kolonek by mu jistě nezůstalo prázdných. Plešatějící a prošedivělé máničky i jejich děti sem přišly na Vzpomínku na Lou Reeda a Václava Havla. Jeden z nejvlivnějších tvůrců rockové historie Lou Reed zemřel koncem října a termín, kdy jeho největší obdivovatelé z řad českých muzikantů našli vhodný na společné hraní, připadl právě na den druhého výročí úmrtí prvního českého prezidenta. Takže nastala ideální chvíle, připomenout si oba zvěčnělé velikány, které pojilo osobní přátelství.
 
Archa se stala dějištěm smutečního dýchánku zcela přirozeně. „Poslední divadelní hra, kterou Václav Havel napsal, měla v Arše světovou premiéru. Poslední koncert, který Lou Reed v Praze měl, se konal také zde,“ vysvětlil ředitel divadla Ondřej Hrab
 
Bartoš ani žádný jiný otrava naštěstí poklidnou vánočně-lehce smuteční atmosféru večera nerušil, na scéně se v různých kombinacích a personálních propletencích vystřídaly kapely Garage, The Plastic People of The Universe, Please The Trees a Velvet Underground Revival Band; jako speciální host vystoupil nyní v Ostravě domestikovaný někdejší Reedův baskytarista Fernando Saunders.
 
Ze scény střídavě zněly vlastní písničky kapel, roztodivné coververze slavných fláků známých ze sólových alb Lou Reeda i repertoáru jeho domovských Velvet Underground nebo prostě jen několikaminutová zvuková stěna vytvářející předěl mezi setem Please The Trees a Velvet Underground Revival Bandu uzavírajícího program večera, na níž si přišli s nelíčenou radostí zahlučet muzikanti ze všech kapel včetně světoběžníka Saunderse.
 
Ani slabší povahy, které zmíněný rámus vyhnal ze sálu do baru v předsálí, nemusely litovat – jako vždy na podobných akcích zde mohly zahlédnout spoustu tváří známých z dávných dob a navázat na rozhovor tam, kde třeba před lety přestaly. A nad tím vším ve smyčce běžela projekce promítaná na plátno za pódiem, kde se míhaly fotky „oslavenců“ – na mnoha z nich jim nechyběl trochu smutný, přesto většinou lehce pobavený úsměv.