PJ Harvey: Praho, otřes se! (2/2)

V pražské Lucerně si tuzemskou koncertní premiéru odbyde ikona alternativní scény PJ Harvey. Vzdáváme jí hold druhým dílem článku, mapujícím její dosavadní diskografii. Dámy a pánové - paní Polly Jean Harvey!
 
DÍL DRUHÝ: LÉTA NULTÁ A DÁL

Stories From the City, Stories from the Sea (2000)
Město je moře je město je moře je město.

Album na téma vztahů mezilidských na pozadí vztahu ke konkrétnímu městu (New York tu na vás juká odevšad, od fotek až po reference v textech) přineslo krom oslavných kritik a hezkých prodejů autorce i prestižní Mercury Prize. Až bude o 10 let později přebírat tu druhou, zavzpomíná, jak se o vítězství za Stories dozvěděla dne 11. září 2001 ve Washingtonu, zatímco z okna sledovala dýmající Pentagon. Jakkoli i na desce to občas také zadýmá napětím (Big Exit, The Whores Hustle and the Hustlers Whore), většina příběhů je vysoce poetická a to jak ve verších tak zvukově. Aranže čisté jak křišťál prosvětlují klávesy a klavírek, tu a tam s přispěním vzácného hosta Thoma Yorka, se kterým si zde PJ také zaduetila. A tenhle dvojitý příběh z MĚSTA, kde občas někoho potkáte třebas jen na jednu noc, i z širého MOŘE (pocitů, když nastane „ráno poté“) si pojďme dát jako vzorek.

Jak jsme na tom: This Mess We’re In (YouTube)

*

Uh Huh Her (2004)
Slyšet racky řvát.

Z obalu se PJ mračí a jako byste ji přímo slyšeli mumlat ten roztodivný název, který se určitě hezky říkal všem rádiovým DJům, televizním recenzentům či stydlivým fanouškům u pultů v obchodech. Ale nebojte, tahle kolekce je sice drsná, odřená až na kost a spíše lo-fi („chtěla jsem podivný zvuky, trochu to celé zašpinit, takže všechny kytary jsou laděný nízko anebo jinak než obvykle a s radostí jsem vytáhla ty nejstarší a nejzaprášenější krabičky a zesáky“), ale klíčovým slovem alba je naděje. Která tu prý ještě stále je. PJ se vykašlala na sofistikovanou mnohovrstevnatou produkci a všechny nástroje si tentokrát nahrála sama, pěkně na čtyř- a osmistopák. Jen s  bicími nakonec pomohl věrný kamarád Rob Ellis, který má obecně holky (ve studiu) rád – krom hraní s PJ v kapele spolupracoval mj. s Martinou Topley-Bird, Ute Lemper nebo aktuálně s Annou Calvi. Intimní pohled do rozhárané duše, co si občas taky musí pořádně ulevit (Who the Fuck?). Asi jako ten taxikář, kterému se podnapilý týpek snaží vyartikulovat, že jeho adresa je v ulici „U úlů“. Kdyby mu raději řekl, jak se jmenuje jeho oblíbená deska PJ Harvey z roku 2004..

Paní, mám pro vás psaní: The Letter (YouTube)

*

White Chalk (2007)
Piano music.

Historická stylizace titulní fotografie s téměř gotickou atmosférou jakoby vypadla spíše ze soundtracku k melodramatu na náměty povídek E. A. Poea. Nové písně, jakkoli překrásné, jsou opravdu převážně temné, čemuž napomáhá klavír v hlavní roli (PJ se na něj kvůli tomuto albu naučila dle svých slov konečně pořádně hrát a navíc „proces učení hezky provokoval představivost a pomáhal při skládání“). Kapela, když už se účastní, zůstává spíše upozaděna, i zpěv je plný ozvěn, zní mnohem výše než jsme zvyklí a oč je tišší a šeptavější, o to pronikavěji působí na mozek posluchače a podtrhuje sdělení. Těžko říct, zda by úplně každý chtěl být s těmi čarami, črtanými bílou křídou na černočerné písňové tabule, sám doma a potmě. Ale pod kůži se vám White Chalk dostane na dlouho. Takhle by možná hrála Ada z filmu Piano, kdyby žila v roce 07 nového milénia v neveselém Spojeném království. A mohla mluvit.

Vezměte křídu a pište: White Chalk (YouTube)

*

A Woman a Man Walked By (2009)
My dva a čas.

Nazrál čas na druhou autorskou kolaboraci s „hudebním spřízněncem“ Johnem Parishem. Práce je opět rozdělena rovnostářsky: PJ má na starosti všechny texty, zatímco Parish přinesl veškerou hudbu a obsluhuje prakticky všechny nástroje. Výsledek není tak sevřeným tvarem jako předchozí společná Dance Hall at Louse Point, nicméně od prvních riffů hymnické Black Hearted Love víte, že jste doma. Takový soundumí jen tihle dva. Minule z toho bylo taneční představení, šíře emocí vhozených do světa zde by byla možná bytelným základem pro nevšední divadelní kus. Vrány nejsou čím se zdají být a hlavně vědí, kam se všechna ta malá dítka poděla…
Vzhledem k rytmu vydání posledních třech řadovek následovala "Žena, kol které muž jen projde" vcelku záhy. Možná se PJ potřebovala trochu oklepat z chmur a provětrat hlavu. Než přijde ten povolávák. A půjde se na vojnu. A do zbraně.

Miluju tě, nenávidím tě: Black Hearted Love (YouTube)

*
   
Let England Shake (2011)
Elegie za padlé.

„Svět, ve kterém žijeme, je hodně brutální místo. Chtěla jsem to popsat co nejpravdivěji, zachytit to zcela upřímně.“  Zhlédla tudíž hodiny autentických záběrů z konfliktů, pročetla se hromadami válečných svědectví  a vzniklo patriotské, ale především humanistické dílo, zatím nejvážnější ze všeho, co PJ na svých deskách zhmotnila. Silný, tématický seriál, poetickou kvalitou odkazující až někam k (po)válečným básním Wilfreda Owena či rezonující Brittenovým War Requiem. Uchopen a vyprávěn navíc z pohledu ženy, Angličanky, srovnávající se s marností války, žabomyších sporů a konfliktů, řešící prolitou krev, ztracené životy i veliké prázdno, které nastane, když vřava utichne. Je tu hodně palčivých vykřičníků i otazníků a každé slovo jest jak nábojnice (však také verše PJ dva roky pilovala; obstály by bez debat i jako samostatné básně).
Z nástrojového arzenálu má hlavní slovo autoharfa (navzdory názvu nemající nic do činění s vozidly a s harfou jen trochu – jde spíše o upravenou „akordovou“ citeru). Vedle očekávatelných instrumentů zazní např. mellotron a poprvé v historii se PJ odvážila i na saxofon (!) . Autorce se klanějí kritici i vojnoví veteráni, PJ je jmenována oficiální válečnou korespondentkou Britského válečného muzea a možná prý tu a tam vycestuje do oblasti nějakého konfliktu, aby přinesla hudební či slovní poselství. A vše završila druhá Mercury Prize. Mimochodem, tuto cenu ještě zatím nikdo nedostal 2x. Gratulujeme.
Ke všem skladbám postupně vznikla doprovodná videa od režiséra Seamuse Murphyho, který ví, o čem mluví, neb sám zažil válku v Afghánistánu. Let England Shake je tak i svébytným filmem. Dá se předpokládat, že písně o „zmaru a strastech války i těch, kteří ji přežili“ budou páteří pražského koncertu. Užijte si to.

K čestné salvě připravit: The Words That Maketh Murder (YouTube)