view counter
Share |

Pank žije, Berlýn chcípá

Berlýn Underground
LFS / protisedi.cz

„S každým novým ránem se mi jeví ten příběh na plátně okna, který se
odehrává v mé ulici mého města, více a více cizí,“ popsal mi na
sklonku loňského roku poeticky - jindy ze zásady nepoetický -
industriální vizionář Alexander Hacke, leitmotiv každoranního
procitnutí se v gentrifikovaném Berlíně.

– „Aber Berlin bleibt, oder?“

„Berlín zůstane,“ odpověděl rezolutně.

JAK BERLÝN NEZŮSTAL

Berlín zůstane (v orig. Berlin bleibt) je parafrází nadužívaných
sloganů, ve kterých cokoliv pěstujícího berlínství bleibt. Kluby -
SO36, Maria Am Ostbahnhof; squatty - KØPI, TWH; umělecké prostory -
Tachelés, Bethanien. Hype kolem magického slůvka bleibt, které v
berlínštině supluje tradiční punkový dovětek is not dead, nezná
hranic. Jenže zatímco punk ohraničené datum spotřeby nemá, o
životnosti Berlína lze po předchozích zkušenostech Frankfurtu,
Hamburku nebo Düsseldorfu směle pochybovat.

Centra alternativní umělecké aktivity byla v těchto městech v minulých
letech nahrazena unifikovanými kancelářemi. Se zpožděním pak dorazila
vlna gentrifikace i do Berlína a problém opět rozdělil dvě dekády
sjednocené město.

„Hodně mých neberlínských, umělecky činných přátel se podivovalo nad
tím, že to trvalo gentrifikaci tak dlouho, než dorazila do města.
Jenže ono to viselo ve vzduchu prakticky od pádu zdi. Nebylo to nic
neočekávaného; neřešilo se, jestli gentrifikace do Berlína opravdu
vtrhne, jako spíše, kdy se tak stane,“
prozrazuje Christian, věčný
student Freie Uni a vděčný pouliční jukebox pro turisty, ztracené
v nočním přestupním uzlu na Warschauerstr. „Když jsem začal někdy
v pubertě vnímat, že Berlín není jen městem, ve kterém žiju, ale i
místem, pro které žiju, dominovaly východní části jeřáby. Východní
Berlín byl největším staveništěm světa, ve kterém budovy rostly
závratnou rychlostí - každý den jedna nová. Dneska je to jinak.“

Zatímco na západě se zničené prostory rekonstruovaly prakticky hned po
skončení druhé světové války kontinuálně, na východě se čtyřicetiletým
zpožděním, ale celý proces probíhal o to rychleji. Za posledních
dvacet let město - především do té východní části - napumpovalo tolik
peněz, že je dnes chce logicky skrze investory získat alespoň částečně
zpět. „To ovšem potlačování umění a znásilňování Berlína neomlouvá a
trend gentrifikace tak odsuzuju.“ - „Demonstrací se účastníš?“ -

Demos sind Sinn meines Lebens,“ zasní se Christian a z kapsy
červenočerného kabátu vytahuje modrobílé propagační materiály občanské
iniciativy Spreeufer für alle a hbitě mi je podává. „Demonstruju ale
hlavně za oddlužení města. To pomůže všem po nás, nejen nám.“

Průběh gentrifikace je v Berlíně zintenzivněný mírou, jakou se hlavní
město Německa zadlužuje. Za vlády aktuálního, populistického a
paradoxně na obou stranách barikády populárního starosty Klause
Wowereita (SPD), dosáhl dluh hranice sedmdesáti miliard eur.
Gentrifikace tak ruku v ruce se zadlužeností města postavila v Berlíně
novodobou zeď. I tentokráte ji vystavěl establishment a i tentokráte
se běžný, ulicemi běžící lid nejprve bouřil, aby si záhy na nové
poměry zvykl, aniž by cokoliv bořil. Zatímco antifašistická ochranná
zeď rozdělila v roce 1961 Berlín na východní a západní sektor,
gentrifikace jej roztříštila na bohatou a chudou část.

RADIKALIZUJEME!

Nad strádajícími městskými částmi, jež se zpravidla nacházejí na území
bývalého východního Berlína, vlaje v těchto dnech hnědá vlajka.
Dochází totiž k masivnímu nárůstu podpory radikálních nacionalistů
NPD. „Mladí lidé mají na východě města jen dvě možnosti - buď zvolit
ostalgii a podporovat Die Linke (stranu, jež svými stanovami i
členskou základnou navazuje na komunisty - pozn. autora) nebo volit
nacionalisty, kteří se ostře vymezují proti tureckým imigrantům, ale
zároveň i proti komercionalizaci Berlína,
“ nabízí svůj pohled
dvacetiletá anarchoservírka Juli, pracující v kavárně na Revalerstr.,
nedaleko S-Bahnu Ostkreuz. „Jsme nespokojení se současnou situací a
dáváme to v ulicích najevo.“

Berlín se tak stává válečnou zónou a každodenní demonstrace přerůstají
v nepokoje a prezentaci otevřeného násilí. „Přestože já volím Zelené,
narodila jsem se totiž na západě města, nedivím se, že Berlín na
východě hnědne, místy rudne, zkrátka že se radikalizuje,“
shrnula svůj
náhled na kulturně-politický marast, pohledná hnědooká plavovláska
v tričku s lehce provokativním nápisem Fuck Off Mediaspree.

NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID

Ze svobodomyslného a v zásadě bezpečného Berlína, který byl dlouhá
léta živoucí reklamou na boj s xenofobií, homofobií a dalšími fóbiemi
postmoderní doby, se díky nárůstu otevřených střetů s policií stalo
místo plné strachu. „Každý Berlíňan je ve své podstatě revolucionář,
být dagegen je supercool, ale žádná z ideologických skupin při svých
protestech nenabízí řešení současné kritické situace. Všechny reakce
upozorňují na vzniklý problém, žádná jej ale neřeší,“
upozorňuje Juli.
Podobný názor zastává i její vrstevnice Kati, vlastnící obchod The
Early Bird Hype na kachličkové Rosa-Luxemburg-Str, nedaleko kultovního
východoberlínského divadla Volksbühne. Zatímco Juli se demonstrací
aktivně účastní, Kati jen pasivně přihlíží: „Berlín demonstruje ze
zásady proti všemu a všem, protože je to město, které má názor a
Berlíňané mají pocit, že musí být slyšet a vidět při každé
příležitosti. Pocházím z Brandenburska, takže mě berlínské každodenní
revoluce míjí,“
usměje se.

Na radikalizaci a gentrifikaci dosud doplácela hlavně východní část
města, jenže až přestane být aktuální kauza Spreeufer, bude
radikalizovaný a gentrifikovaný i západ, což může Berlín, tak jak ho
známe dnes, zabít.

„Víš jak, já mám svůj obchod s oblečením, který je vybudovaný sice ve
východní části, ale cílí především na klienty z té západní, tedy na
obyvatele Berlína, kteří mají potřebu se vizuálně odlišit od východní
šedi. V souvislosti s gentrifikací na západě města mám samozřejmě
strach, že lidé přestanou mít peníze i chuť se jakkoliv vymezovat a
šeď prostoupí i západ, protože jeho obyvatelé budou mít existenční
potíže a nebudou tolik řešit módu, životní styl a kulturní vyžití,“

varuje Kati před důsledky rozevření nůžek mezi bohatými a chudými a
dodává: „Pokud se podaří nábřeží Sprévy udržet v rukou umělců a
squatterů, je pravděpodobné, že investoři nebudou západ podrobovat
gentrifikaci v takovém měřítku, jako tomu bylo na východě města. Mohl
by to být precedens pro Berlín a v
lastně pro celý art-byznys. Jinak
Berlín zkonzumuje sám sebe.“

BITVA NA SPRÉVĚ

Zaostřeme tedy na nábřeží Sprévy, kde se odehrává poslední bitva o
Berlín. Na chodníku naproti Ostbahnhof - dříve centrální nádraží
východního Berlína -, postávají šotoušové a tradiční nádražní ztracené
existence. Na uměle vybudované pláži u pozůstatků Berlínské zdi - East
Side Gallery -, zase prodávají přistěhovalci z Ghany trávu. Ta je dnes
v Berlíně dekriminalizovaná a díky pasivitě policejních složek, které
se starají především o vyklízení squatů, podobně jako ostatní drogy,
lehce dostupná.

Nedaleko od pláže se šikují squatteři a jejich podporovatelé, aby
vyjádřili nesouhlas s plánovanou privatizací městské části
Friedrichshain - Kreuzberg. Všemu přihlížejí pro pouliční boje
speciálně vyškolené policejní jednotky. Ty měly dříve napilno
prakticky jen při antifašistických oslavách prvního máje, jenže po
vlně represí proti squatterům, jsou dnes do služby nasazovány den co
den, minimálně proto, aby monitorovaly vyhrocenou situaci.
Jak k ní došlo? Krátce po sjednocení Berlína podepsali squatteři
smlouvu s městem o - pro squattery výhodném - pronájmu industriálních
ploch. Před nedávnem město - pro radnici nevýhodné - smlouvy
vypovědělo a objekty plné (i)legálních obyvatel prodalo investorům.

Společnost Ver.di část squatterů za asistence policie vypudila a
vybudovala přímo na nábřeží Sprévy své řídící středisko. Honosná
budova z pálených cihel je dnes posprejovaná a výlohy v přízemí
zůstávají rozbité. Ver.di se totiž nachází na stejné adrese jako
squatt KØPI a maringotkový přístav Schwarzer Kanal. Aktivisté se
s přítomností Ver.di nikdy nesmířili a na novou fasádu jednoho z
nedalekých domů napsali dnes již legendární motto: Hranice neprochází
mezi nebem a zemí, ale mezi tebou a mnou.

A podobných potenciálních hranic je v industriální oblasti na břehu
Sprévy mnoho. Nad třetí Astrou mi o tom v KØPI vypráví polský squatter
Tomasz: „Tahle kulturní oblast je pro město mrtvou zónou, více by se
těm na radnici hodily budovy bank než autonomní squaty. Když jsem před
lety přijel do Berlína, připadal jsem si ještě ten večer jako
Berlíňan, dneska se ale cítím spíš jako obyvatel Friedrichshainu než
Berlína.“

Friedrichshain je poslední čtvrtí na východě města, která ve svém
odboji proti gentrifikaci vytrvala a doposud se nevzdala.
V současnosti je Friedrichshain - Kreuzberg, jak zní po deset let
starém spojení berlínských částí formální název tato čtvrti, centrem
veškerých aktivit proti gentrifikaci.

Squatteři vidí ve spojení východoberlínského Friedrischshainu a
západoberlínského Kreuzbergu určitou symboliku. V osmdesátých letech
totiž stoupenci alternativních kultur a turečtí imigranti zachránili
původní zchátralou výstavbu Kreuzbergu, když dnešní tolik populární
turistickou atrakci bez přispění města, ze svých vlastních zdrojů,
zrekonstruovali. Sanační práce protnuly krátce po sjednocení Berlína i
jinou čtvrť - Prenzlauer Berg, původně umělecké centrum, které je ale
dnes odstrašujícím symbolem východoberlínské gentrifikace. „Kdyby se
stal z Friedrichshainu a Kreuzbergu druhý Prenzlauer Berg, byla by to
tragédie. Genocida umění, smrt squattingu,“
bojí se o svůj domov
Tomasz.

KONEC SQUATTINGU V BERLÝNĚ

„Jsem z Gdańsku, takže de facto z Německa. Dříve jsem žil v Hamburku,
vím tedy, o čem mluvím. Nejsem žádný polský bezdomovec, ale polský
Němec,“
hájí se Tomasz. Mezitím, co mi popisuje svou spletitou
minulost, stíhá vést paralelní rozhovor o neomarxismu se svými kumpány
na baru. Když objednává další Astru, opět se ke mně přitočí. „Dobrá,
co? To srdce v logu je revoluce. Všichni v Berlíně, co pijou Astru,
mají kořeny v St. Pauli. Potom, co gentrifikace zničila tamní přístav,
jsem odešel do Berlína. Našel jsem tu ostrov svobody, který mám kvůli
kravaťákům zase ztratit? Celý život hledám identitu, a když ji konečně
na nábřeží Sprévy najdu, tak mi ji chce systém vzít. Proto
protestuju.“ – „Jak?“ - „Třeba tím, že zapaluju auta.“

Tomasz patří do aktivistické skupiny, která v ulicích Berlína zapaluje
vozy vyšší třídy a následně zveřejňuje výsledky svého počínání na webu
brennende-autos.de. „Občas jedu vlakem do Altony, do Hamburku a na zdi
tam píšu, že Berlín hoří. Berlin brennt. To aby v St. Pauli věděli, že
tady bojujeme, že žijeme, a že žít budeme.“

V Berlíně již dnes prakticky neexistuje jediný squat, ve kterém by
jeho nájemníci nemuseli městu nebo majiteli objektu odvádět smluvně
daný poplatek za nájem, energii či vodu. „Náklady jsou ale minimální,
vždycky se dá něco vyžebrat nebo vydělat. Umělce to nijak neomezuje,“

přibližuje insider Tomasz a z batohu vytahuje dvě šablony. Na jedné je
nápis Pank, na druhé Berlyn.

„Když se mi zasteskne po Berlíně takovém, jaký jsem ho před nějakými
deseti lety poznal, jdu v noci tvořit do ulic. Proto ty šablony - Pank
zní mnohem víc punk než punk a Berlyn jsem odkoukal ze zdi, kde jsem
se s tím ypsilonem v názvu setkal poprvé. Ten termín Berlyn je pro mě
vlastně symbolem starého Berlína, zatímco dnešní Berlín bych Berlynem
nikdy nenazval.“

Když jsem se začátkem února vracel z demonstrace proti rozhodnutí
vyhostit posledních pětadvacet squatterů z činžáku Liebig 14, došlo
mi, že můj a Tomaszův Berlýn dostal další direkt, a že se z něj stal
zase o něco víc ten cizí Berlín, takový, jak jej ze svého okna vidí
pravá hemisféra Einstürzende Neubauten, Alexander Hacke. Ale Berlýn
bleibt, o tom nepochybujte. Škoda jen, že tomu tak bude ve
vzpomínkách, na šablonách, a na zdech cizího Berlína.

 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.