view counter
Share |

Oswald Schneider: Nedá se říct, odkud jsme

Kapelu Oswald Schneider nemůže nikdo vinit z toho, že by snad honila módní trendy. Za pětatřicet let své existence zatím vydala jen čtyři desky – tu poslední nazvanou Wald Schneid koncem roku s patnáctiletým odstupem od té předchozí. Takže stylové bylo i dohadování se kvůli rozhovoru a pozvolné míjení, než jsme s letitými pilíři souboru – klávesistou Janem Kopeckým (na fotce druhý zleva) a kytaristou a zpěvákem Luďkem Majerem (na fotce druhý zprava) – zakotvili na pár slov v předměstské hospůdce. A tohle mezi námi v poklidném zimním večeru probublalo:
 
Když jsem se chystal na tenhle rozhovor, tak mě zarazilo, že i když o existenci vaší kapely vím už dlouhá léta, nikdy jsem vás neviděl na koncertě a dokonce ani na žádném festivalu. Je to jen moje zpozdilost, nebo se něco takového stává více lidem - netušíte?
 
JK: To už je takový průvodní znak naší existence, že to vlastně nikdo moc nezná, nikdo o naší hudbě moc neví a my pro to, aby se to změnilo, asi neděláme dost. Ty běžné věci jako jiné kapely, které mají péči o svoji image. Tu my možná ani vůbec nemáme. Takže jednoznačně: je to námi a tím, co děláme za hudbu, což asi spolu nevysvětlitelně souvisí.
 
Takže image pro vás není moc důležitá?
 
LM: První článek, který o nás kdy vyšel, se jmenoval Nesmělý Oswald - a to je vlastně úplně přesně o tom. Je to prostě námi. A pak si myslím, jak pozoruju českou scénu, že děláme muziku, kterou tu nikdo jiný nedělá. Tím neříkám, že ta naše je lepší anebo není, ale tady se buď hraje taková ta "česká alternativa", nebo se přebírají světové vlivy. A my jsme úplně mimo tyhle proudy.
 
Jak tedy k muzice přistupujete?
 
JK: Když o tom občas přemýšlím, tak si myslím, že je to všechno tím, že nejsme tak úplně muzikanti. Náš přístup není písničkový, ale není ani jen instrumentální. Je to spíš snaha vytvořit celek z nějakého textu nebo hudebního nápadu. Ale chybí nám autorský přístup - že by někdo měl vysloveně koncept písně, jak to asi jinde bývá časté. Anebo že by to naopak byla úplně improvizovaná záležitost. Náš postup je takový hybridní, někde mezi tím.
 
Takže kdyby vás náhodou jednou začala hodně válcovat rádia, tak se vám asi budou těžko dělit tantiémy...
 
JK: Pracujeme na tom sice vždycky společně, ale kdyby snad někdy došlo na nějaké dělení tantiém, tak bychom s tím problém rozhodně neměli (hořký tlumený smích).
 
LM: My vlastně ani nevíme, kdo co vymyslel a udělal. Trochu to tušíme, ale nemáme žádné konkrétní autory písniček z nějakého právního hlediska. Autor je Oswald Schneider. Myslím, že nejvíc toho udělal Honza a pak já.
 
Jste vůbec taková dost tajnosnubná kapela, ani vygooglit se toho o vás moc nedá...
 
LM: My sice hrajeme hodně dlouho, ale nějakou historii nemáme sepsanou. Protože jsme pořád někde na pomezí, kapela je víceméně amatérská. A proč bych měl někam psát, že jsme měli kdysi v jednadevadesátém nějaký koncert... Koho by kromě nás nějaká historie naší kapely zajímala? Že jsme hráli, že přibyly dechy, pak ubyly dechy, kolik jsme vydali desek... Nevím vlastně, co víc toho bylo.
 
Příští koncert vás čeká začátkem března v Kaštanu. Jak často tak zhruba hrajete?
 
LM: Já bych řekl, že tak šestkrát do roka. Ale teď máme hodně koncertů, když jsme vydali desku. Jen do června jich bude šest, což je na nás docela smršť.
 
Proč tak málo? Nestíháte?
 
JK: Zaprvé opravdu nestíháme – malé děti, rodiny, práce... Dát to dohromady, aby se to tam všechno vešlo, není jednoduché. A za druhé není poptávka. Nechodíme za nikým, že bychom si někde za každou cenu chtěli zahrát... Teď se těšíme na březnový koncert, kde si s námi zahraje Stoker One Man Band. Tohle spojení nás baví a připadne nám zajímavé. Už jsme spolu takhle kdysi hráli na Sedmičce. Sice tam tedy skoro nikdo nepřišel, ale stejně jsme s ním rádi, protože je to sympatický člověk.
 
Co děláte v civilu, při tom svém nestíhání?
 
JK: Já jsem zeměměřič.
 
LM: A já údržbář.
 
A kolegové?
 
JK: Pokrývač, konstruktér a barmanka. Tedy majitelka kavárny. Jenom náš stálý host, saxofonista Joe Kučera, je muzikant, který se tím i živí.
 
Dokonce i pokrývač, to je skoro jako v té písničce, co zpívají Buty...
 
LM: No jo. Hrajeme málo, protože se o to nikdo nestará. Nikdo to neshání. Teď jsme strašně dlouho dělali desku, pět let. Ale nám to vždycky vyhovovalo, že jsme hráli jenom tam, kde nás opravdu chtěli, odkud nám sami zavolali, což je příjemnější, než se někam vnucovat.
 
JK: Nejdřív jsme to ale zažili, že se jezdilo hrát třeba někam na Moravu. Objednaly se koncerty po klubech a lidi o to třeba měli zájem, ale z principu věci tam přišlo tak deset lidí a ani to jinak být nemohlo.
 
LM: Ale i tak to bylo dobrý.
 
Píšete o sobě, že jste kapela z Točníku. Kde se cítíte být doma?
 
JK: Historicky jsme samozřejmě pražská kapela. Chodili jsme na gymnázium Jana Keplera, kde jsme spolu začali hrát, ale v současnosti jsme doma na Točníku, protože tam zkoušíme, sídlíme a taky rytmika je z toho regionu – z Berouna.
 
LM: Takže už se ani nedá říct, odkud jsme. To je taková naše vlastnost.
 
Jak dlouho tedy spolu hrajete?
 
JK: My dva spolu hrajeme 35 let a s touhle rytmikou hrajeme 14 let.
 
Proč jste vydali desku u Polí5?
 
JK: Nejdřív jsme to neřešili a pracovali na desce. Původně jsme se zkoušeli dohodnout s Indies a taky se Shinou ze Slnko Records. Říkala ale, že toho má moc a dělá hlavně slovenské kapely, takže jsme se nakonec domluvili s Pepou Jindrákem. Ale byli jsme rozhodnuti, že kdyby to nikdo nechtěl, tak bychom si to vydali sami. Neviděli jsme v tom problém kromě nějaké té distribuce, ale i to se dá zařídit, jenom je s tím víc práce. S Pepou Jindrákem je to v pohodě. Jak se teď vyčistil trh, tak si myslím, že docela jede a stal se z něj proto dominantní vydavatel téhle hudby.
 
LM: A ještě navíc hraje v kapele, která je nám blízká.
 
Vlastně v několika kapelách...
 
JK: Jasně, jeho nový projekt Kolena  je úplně skvělej, moc se mi líbí.
 
LM: A taky Skrytý půvab byrokracie, jeho hlavní kapela - ta je taky skvělá.
 
Tak teď už dost pochval. Změnil se za ty roky nějak váš přístup k muzice?
 
JK: Od určité doby se podle mně nezměnil. Mně se zdá, že od té doby, co máme berounskou rytmiku, a i chvíli předtím, že je pořád stejný. To znamená dost náročný v tom smyslu, že na začátku není úplně jasný, co se bude dělat, když by měla vzniknout nová písnička. Práce je hodně náročná, možná je čím dál náročnější. Kvůli různým rodinným věcem na to není úplně klid, což třeba dřív byl. Zkoušet jsme mohli o víkendech, nebo se někam odjelo a hráli jsme celý den. Byla to idylka v dobrém slova smyslu, že se nikam nespěchalo. Teď je vždy potřeba něco rychle udělat, takže je to nervní.
 
LM: Nevím moc, na co se ptáš...
 
Tak jednoduše: kvůli čemu prostě vůbec hrajete? Kapely to obvykle mívají, že nejdřív chtějí holky, prachy, sex, potom taky být slavní, nebo si naopak hrají úplně po svém a tváří se, že tohle je vůbec nezajímá...
 
LM: Tak to se samozřejmě změnilo hodně. V osmnácti si neříkáš, že to děláš pro prachy, ale cokoli, co děláš, a muziku obzvlášť, tak je v případě kluků vždycky kvůli holkám. Potom s usazením, s rodinou, ta původní motivace někam odplouvá, takže je to těžší. A zbude ti opravdová potřeba, kdy se ukáže, jestli to máš dělat, nebo nemáš.
 
JK: Nedávno jsme se o tom bavili a mně to připadne z tohohle hlediska pořád stejný. U mně je to tak, že máš chuť – a nevím proč, z jakého důvodu, někdo třeba chytá ryby nebo hraje fotbal - tak máš chuť v tom vymezeném čase a prostoru někomu něco ukázat. V dobrém slova smyslu, ne se předvádět, ale prostě zahrát tak dobře, jak to jenom jde. Ve fotbale je dané hřiště, jsou tam dvě mužstva a každé může předvést nějaký styl. A my za podmínek, které máme – nástroje, elektronika, zvuky, čas, cokoliv - tak z toho něco vytvořit. A tahle ambice, chuť a radost z toho, když někomu zahraješ, ta pro mě zůstává už od těch našich 18 let stejná.
 
Ambice tedy zůstávají, a sláva vám nechybí?
 
LM: Pohybovali jsme se v prostředí kapel jako OTK, Tata bojs, Hm, Rudovous, prostě okolo Delty, taky jsme tam dlouho zkoušeli. Byli jsme taková delťácká kapela a je pravda, že asi hodně kapel to dotáhlo dál než my.
 
...ale je to jejich problém?
 
LM: Myslím, že to je trochu jejich ambicí. Mně třeba tahle ambice možná trošku schází. A je to dané i tou muzikou, co děláme, protože jinou nechceme dělat a ani neumíme dělat. Prostě děláme muziku, která není nějak přijatelná...
 
JK: No, nikdo nám nevolá.
 
LM: My možná nejsme ani tolik vyhraní, vždyť se furt pohybujeme v nějaké poloprofesionální poloze v té branži. Přístup je daný i tím, že jak hrajeme málo nebo za málo peněz, tak nemůžeme chtít takové podmínky, na to nejsou prostředky. To bychom si museli platit sami, mít svého zvukaře, mít čas na to si to všechno připravit. Sice si myslím, že jsme docela jednoduchá kapela, ale stejně vždycky potřebujeme nějakou přípravu. Není to tak jednoduché, že bychom přišli s kombíčkem, zapojili se a hned hráli. Máme spoustu drátů, elektroniky...
 
Vzpomněli byste si na nějaký důležitý koncert, kdy se vám to hodně povedlo, nebo naopak hodně nepovedlo?
 
JK: Já bych rozhodně připomněl neúspěch. Jak jsme se nedopatřením dostali na předvýběr Rock for People s úplně začínajícími kapelami. Protože my jsme na tom festivalu kdysi na jeho úplném začátku hrávali a po letech jsme se zvláštním způsobem dostali do soutěžního výběru, jestli si tam vůbec budeme moct zahrát. Kývli jsme na to a byl to neuvěřitelný zážitek. To bylo asi nejabsurdnější hraní, které jsem absolvoval.
 
LM: Já jsem kdysi dělal v Unijazzu, s Petrem Fořtem jsme se znali, na začátečních ročnících jsme proto dvakrát nebo třikrát hráli. Tak jsem mu potom napsal, že bychom chtěli zase, a on mi odpověděl, abychom se zúčastnili téhle soutěže. Říkal jsem si, že se zbláznil, připadalo mi to divný. A potom jsme se toho zúčastnili a já nemyslím, že to byl jen tak neúspěch. Říkali jsme si: co tady děláme, bylo to strašně organizačně udělaný v nějaký hospodě...
 
JK: Já jsem měl nejpunkovější zvuk v historii, klávesy nemohly jít vůbec ve stereu. Byl to masakr a skoro se tam nedalo hrát.
 
Předpokládám, že jste neprošli.
 
LM: Měli jsme smůlu. Anebo nám kdysi nějaký francouzský manažer chtěl zařídit šňůru po Francii a měli jsme jet na festival do Paříže. Ale nakonec nám to zase nějak nevyšlo. Šňůra padla a na festival místo nás jeli Tata bojs. Nemyslím si, že kdybychom tam jeli, by se snad něco změnilo, ale bylo by to hezký. A taky to tehdy přišlo od někoho zvenčí – my jsme nikam netelefonovali, bylo to takové přirozené. Takže ne, že by to byl neúspěch, ale byla to smůla. A co se nám  povedlo – udělali jsme si třeba k pětadvaceti letům pěkný koncert na hradě Točník. Povedl se a vyšlo z toho i DVD.
 
A teď mi konečně řekněte, co si myslíte, že je na vaší kapele zajímavé, a já jsem se na to ještě pořád nezeptal. Co si myslíte, že by tady opravdu mělo zaznít.
 
LM: Těžko říct. Když čtu články o kapelách, tak se mi zdá, že číst si o muzice je strašně divný. Zdá se mi to skoro ještě víc absurdní, než si číst o sportu. Takže nevím, na co bych se ptal kapely já. Když si něco o někom čtu, tak mě spíš zajímají nějaké přesahy, ale to jsou skoro až filosofický záležitosti. To už je jako se bavit se o politice, ale už vůbec nevím, co by to snad s námi mělo společného.
 
JK: Tak to máme úplně obráceně. Mě naopak strašně baví číst, na co ti lidi hrajou. Nebo jak vznikla která písnička, jak do ní co vymysleli - třeba Psí vojáci Kiliána Nedoryho. U toho bych chtěl být a chtěl bych vidět, co se stalo. Jako čtenáře by mě zajímalo, pídit se po těchhle věcech, proč mu to hraje takhle, proč to má takovýhle zvuk.
 
A co bys takovému čtenáři řekl o sobě?
 
JK: No, že my asi nejsme ten úplně zajímavej případ. Řekl bych mu asi jenom, že hraju na 25 let starý americký klávesy Alesis. Když se začaly rozpadat, tak jsem si chtěl koupit něco ze současný produkce, ale s hrůzou jsem zjistil, že je to tak strašně drahý, že bych se to bál brát na koncerty. Anebo když je to levný, tak to hraje mnohem hůř, než to hrálo kdysi. Tak jsem si to horko těžko sehnal ještě jednou, abych měl dva stejný kousky. Tak mám teď zdvojenou sestavu – jedny doma a jedny ve zkušebně. Kdyby se náhodou něco porouchalo, abych byl až do důchodu zabezpečenej. Abych nemusel tenhle problém řešit, protože ho ani řešit vůbec nechci. Žádný nový nástroje. Tak jestli tohle někoho zajímá...
 
S tím důchodem, to zní výhrůžně.
 
JK: Ne, to podle mě zní právě naopak dobře. Když si člověk uvědomí, že vlastně nemá důvod s tím přestat, tak je to taková jistota...
 
...že tě smrt zastihne nad oblíbeným nástrojem?
 
JK: Klidně, to by bylo dobrý.
 
LM: Ale na druhou stranu rockové kapely v důchodcovském věku, to je občas docela absurdní věc. Některé ne, ale někdy. Já myslím, že důležité je, jestli tě baví to, co děláš. Jinak s tím mám někdy problém, necítím potřebu někomu něco sdělovat. To mi připadá absurdní. Když jseš mladej, tak si tuhle otázku vůbec nepokládáš, a hlavně to máš to v sobě, že chceš něco předvést, dokázat, udělat. Ale teď si říkám, proč já na to pódium lezu. Naštěstí mě to, co hrajeme, vždycky vcucne a dost často se to povede, takže to úplně přestanu řešit, ale když je venku hnusně a mám jet na koncert, tak si občas tuto otázku pokládám.
 
Takže máš pocit, jestli těch šest koncertů do roka není až moc?
 
LM: To vůbec ne. Ale co to vlastně člověka donutí, že tam vyleze.
 
A co ho k tomu donutí?
 
LM: Mně se líbí to, co děláme.
 
JK: Přesvědčení, že když ta naše jedenáctka nastoupí na trávník, zahraje to podle trochu jiných not než nějaká Barcelona nebo Sparta, když to tak blbě přirovnám. Když to uděláš jenom po svém tak, jak to nikdo jiný nedělá.
 
LM: Kdybychom to nedělali, tak co bys dělal jinýho? Asi nic. Že bych měl nějaký vnitřní přetlak, že musím dělat nějaký písničky a chci sdělovat nějaký pravdy nebo nepravdy lidem, tak to nemám. Děláme to dlouho, sice pomalu, ale nestydím se za to a za tou muzikou si stojím, takže je to v pořádku. Teď jsme zase vymysleli snad už konečně jednu novou věc, tak to třeba bude dobrý...
 
bandzone.cz/oswaldschneider


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.