Orgie otrlého čtenáře

Zanedlouho proběhne v Praze další ročník Festivalu otrlého diváka. Přinášíme vám recenzi knihy, jejíž četbou si můžete vaši otrlost předem trošku proklepnout.

Co se tak dá provést s mrtvolou, tedy kromě tuctového pohřbu? Těla mohou posloužit medikům v pitevně, dají se předvádět na kontroverzních exhibicích. Jistěže je lze použít i pro realizaci základních biologických potřeb (jídlo a sex), což je ovšem jednak nezákonné, druhak většina z nás nepatří ke kanibalům ani nekrofilům. Mrtvá těla ovšem mohou být materiálem i pro zcela seriózní a potřebný vědecký výzkum. Pochopitelně za předpokladu, že s tím člověk souhlasí ještě za života.

V takovém případě je až neuvěřitelné, k čemu všemu mohou být mrtvolky užitečné a právě sáhodlouhý výčet těchto postupů přináší kniha Jak si žijí nebožtíci od americké autorky Mary Roachové. Když kriminalista zkoumá oběť vraždy, podle čeho asi pozná, jaká doba uplynula od smrti? No, přirozeně na základě nějaké reference. Potřebuje vědět, jak rychle probíhá rozklad těla za určitých podmínek a co se při něm přesně děje. Takové informace lze dobře zjistit právě z mrtvolky dobrovolně sloužící k experimentování.

SRANDA NA CRASHTESTECH

Rozkladem, hnitím a červy to ale zdaleka nekončí. Výhodou mrtvých těl je, že necítí bolest, takže do nich můžeme různě mlátit nebo s nimi různě mlátit a zjišťovat, k jakým dojde poraněním (respektive v tomto případě možná spíš poškozením?). Což má samozřejmě smysl z hlediska ochrany živých. Jistěže lze takto rekonstruovat nějaký zapeklitý případ násilného trestného činu, mnohem větší uplatnění má tento přístup ale třeba při snaze minimalizovat zranění a oběti na životech při dopravních nehodách.

Auta jsou dnes jedním z největších zabijáků a je tu přirozeně snaha s tím něco dělat. Jenže podle čeho rozhodnout, jaké kroky jsou užitečné a jaké změny marginální nebo kontraproduktivní? Máme třeba udělat tu a tu úpravu v interiéru auta, změnit tak a tak připoutání? Bude to mít při srážce nějaký kladný dopad na pravděpodobnost přežití pasažéra? Tenhle přístup není nějaká vymyšlenost 21. století, ale uplatňuje se už dávno; první auta třeba vůbec neměla netříštivá čelní skla a bylo třeba několika změn designu (přes mezistupeň okenního skla vepředu automobilu, což při prolétnutí sklem sem a tam nedopadalo pochopitelně moc dobře; dalším mezistupněm bylo tvrdé sklo, kterým sice člověk neproletěl a následně nevykrvácel, ale zato se mohl zabít při nárazu hlavou), než se bezpečnost alespoň nějak zvýšila. Totéž platí pro další inovace směřující k současné podobě vozu včetně všemožných airbagů a polstrování přístrojové desky.

„Každá mrtvola, která dostala airbagem do obličeje, zachrání ročně 147 životů při extrémních čelních srážkách,“ uvádí autorka knihy.

AŤ ŽIJÍ MRTVOLY

Samozřejmě, že kromě mrtvých těl se při těchto experimentech uplatňují i figuríny a dnes se nakonec řada těchto věcí dá simulovat i počítačově, nicméně lidské tělo je přece jen specifické. Nestačí nabourat plastikovou či jinou kostru a zjistit, zda se poláme, protože člověka může stejně dobře zabít i utržení měkkých orgánů. A tak dále.

Mimochodem, ani lidská mrtvola samozřejmě nefunguje úplně jako živý člověk, laicky si to můžeme představit, že tělo je buď příliš rozevláté, nebo příliš kožené. S živými lidmi se tyto experimenty provádět nesmějí (leda tak ve filmu Smysl života od Monty Python, kdy jsou někomu odebrána játra, protože přece mohou zachránit život), a proto se sahá i po zvířatech. Dát do auta živé prase nebo psa a nechat je zemřít při čelní srážce je samozřejmě mnohem eticky problematičtější než cokoliv, co lze udělat s lidskou mrtvolou - byť tohle některým nábožensky založeným lidem asi nikdy nevysvětlíte.

Každopádně si u této praktiky můžeme představit i její veselejší a absurdnější stránku. Představte si, jaký musí být zážitek se nevědomky k takovému experimentu připlést. Člověk jde opilý vesnicí a uvidí do stodoly nabouraný vůz a za volantem mrtvé prase; jakou drogu byste museli požít pro podobně psychedelický vjem? Realita už pro vás nikdy nebude jako dřív.

PŘIBITÝ, NEBO PŘIVÁZANÝ?

Když už byla řeč o náboženství, i při řešení některých hádanek tohoto typu se mohou uplatnit mrtvoly. Vezměte si třeba takové Turínské plátno, tj. hadr, do něhož měl být Kristus zabalen po sejmutí z kříže. Na tomhle kusu látky téměř jistě není krev, nicméně dokud se to neprokázalo, řešilo se, zda „krvavé“ skvrny na plátnu odpovídají umístění ran při římském způsobu křižování (jasně, že se nepřibíjely ruce dlaněmi, to by se tělo vlastní váhou z kříže utrhlo). Kromě hrátek s mrtvolami se takhle experimentovalo i s dobrovolníky, kteří se kříži nechávali pochopitelně nikoliv přitloukat, leč přivazovat. Lidé prostě podnikají divné věci, nicméně číst si o tom je rozhodně zábavné, byť bychom třeba přímo u toho možná být nechtěli.

Přijít o život lze ve válce, při pádech letadel a řadou dalších způsobů. Mrtvoly jsou samy o sobě poněkud pasivní a příliš legrace si s nimi neužijeme. Když jim k tomu trochu pomůžeme, dokáží nám ale zodpovědět řadu otázek nebo zachránit před smrtí ty živé – a nemusí při tom ani klepat hrníčkem.

Mary Roachová: Jak si žijí nebožtíci - Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu. Nakladatelství Dokořán.

Text: Vlkodlak