Norské dřevo: červotoč povrchnosti útočí

Norské dřevo od Harukiho Murakamiho je kultovní bestseller s jedinečnou atmosférou. Zfilmovaná podoba přináší nádherný vizuální zážitek, ale co se to stalo s obsahem?

Murakami je spisovatelem oceňovaným i komerčně úspěšným: Norského dřeva se na maličkém českém trhu prodalo 40 000 kusů, celosvětově jde o mnohamilionové prodeje. Zájem o film je proto obrovský.

Režisér Tran Anh Hung diváka nezklame vizuálně: kamera a střih jsou excelentní, interiéry okouzlující a  oblečení vybrané tak, že jste nadšeni, i když se o módu třeba nezajímáte. Už jen proto stojí za to Norské dřevo vidět. Problém ale je, že tu trochu chybí přesah. Jako by se při tom všem vybírání tapet, lamp, sukní a košil zapomnělo, že krása Murakamiho příběhů leží někde hlouběji.

Norské dřevo coby kniha okouzluje svou poezií. Student Toru Watanabe potkává zvláštní, osudové ženy, a při dlouhých debatách s nimi objevuje sám sebe. Dívky z knihy jsou jemné bytosti plné emocí a životní síly, Toru je bystrým pozorovatelem světa kolem sebe. 

Převést to do filmového příběhu je obrovský úkol, který se bohužel zdařil jen částečně. Hrdinovo putování mezi několika dívkami, městy a styly života je v knize přes svou tragičnost půvabné a okouzlující, zatímco ve filmu se Toru (Kenichi Matsuyama) jen zmateně, bez vůle zmítá. Jeho ženy a dívky v čele s jeho životní láskou Naoko (Rinko Kikuchi) působí spíš jako smečka ufňukaných a nadržených fen než jako femmes fatales. Z noblesního příběhu plného poezie a chytrých postřehů, za který je Murakami právem obdivován, se stal plochý, i když na pohled hezký filmeček. Z důležité a krásné knihy se vzalo to, co se dalo využít jako hezká kulisa: sexy Japonky, zajímavé interiéry, roztomilé retro židle... ale to, co je na Norském dřevu doopravdy krásné a díky čemu se nad ním rozněžňují miliony čtenářů po celém světě, se poněkud poztrácelo v překladu. Škoda.