Share |

Noirepolde: Úvodní songy mají obrovská čísla a u šestky sedmičky už to rapidně klesá.

Komplexní krajiny klavíru

Nils Frahm si ho už podruhé vybral pro svůj Piano Day playlist. S klavírem pracuje jako s nástrojem plným barev. Po prvotině Fragments vydal letos debutové album Songs From Nowhere. Co bylo dřív, neo nebo post? Odkud jsou písně, které jsou Odnikud? A kdo je on?  PS. Pozor, i tichá klaviatura umí pořádně zakřičet.

Když jsem se pídil po informacích, mnoho jsem toho o tobě nenašel. Je to záměr?
Záměr to úplně není, těch aspektů je víc. Základem je to, že pro mě je poměrně těžký napsat nějakou smysluplnou biografii. A ani jsem se na to nikterak nesoustředil, primárně se snažím starat se o hudbu samotnou, dostat ji ven, globálně pojmout sociální sítě a streamovací služby. Vnímám, že informace o mně jsou trochu zanedbané. Na druhou stranu, když se mi líbí nějaká kapela nebo interpret, tak zase nepotřebuju tolik vědět. Občas mi to i vyhovuje. Soustředím se na hudbu a to mi stačí, to je to hlavní. Takže mi nějaké „oficiální bio“ nikdy nepřišlo jako něco podstatného, zásadního. Pak po mě chtěli text z Radia Wave, když nasazovali moji skladbu do Startéru a samozřejmě jsem to smolil půl hodiny před termínem a bylo to náročný. Navíc mi přišlo šílený psát sám něco o sobě. Ať mluví hudba.

To jméno..... Kde se vzalo? Pokud to není tajné. 
Věděl jsem, že chci mezinárodní název. Anglické nebo francouzské slovo. Samotné Noir  jsem použít nechtěl, takových projektů je spousta. A napadlo mě jméno Leopold. Spojil jsem to tedy dohromady. Prolíná se tam vícero věcí: mám rád černou barvu, k té hudbě se to hodí, a působilo to na mě dobře i typograficky.

Má to jistou vizuální kvalitu. A svádí k různým interpretacím.
Přesně tak. Vzbuzuje to otázky. Je sám, je jich víc? Odkud pochází? Zároveň při zadání do Googlu nedochází k záměnám, což je pro tu zmíněnou globální komunikaci zásadní. Teď je trend, kdy si kapely často buď dávají jména, která se v kontextu ztrácejí anebo naopak se hledají velmi složitě. Takový přístup mi není blízký. Pokud slyším kapelu v rádiu, líbí se mi, hledám je a nenajdu nic, to nemá logiku. Hudby je obrovská spousta, CD si nikdo nekupuje, vše funguje online. Přístup, kdy mě nikdo nenajde a já tomu budu ještě záměrně napomáhat, nedává smysl. Budu mít skvělou hudbu, ale nikdo na ni nenarazí.

Zároveň je pro mě u muziky důležitá celá vizuální složka. Když má deska dobrý obal, vím, že i obsah si užiju více. Protože je jasné, že ten člověk nad tím přemýšlel komplexně.

Klíčové slovo, je-li třeba nějak definovat tvůj styl, je „neo-classical“. Je to tak?
Ano. Ač nemám rád škatulkování, tak neo-klasika je opravdu nejpřesnější. Někdo ve Startéru tam dokonce slyšel i prvky post-rocku, za což jsem rád, historicky jsem ten styl dost poslouchal a hodně mi to dalo ve vnímání, takže pokud se to nějak projevuje i v mé klavírní hudbě, tak jedině dobře. Piano pro mě byl vždycky hlavní nástroj, ale dlouho jsm se hledal, zkoušel jsem minimalistickou elektroniku, různě kombinoval. Poté začal vznikat jasný koncept a vzhledem k tomu, co je z toho slyšet nyní, tak termín neo-klasika mne vystihuje nejvíc. A myslím, že se toho budu držet i nadále.

A jak je to tedy časově, když jsme u těch termínů: „neo-“ je až po „post-“? Nebo naopak?
Tam by klidně mohlo být rovnítko. Záleží spíš na žánru. Neo-klasika vychází z klasické hudby, ale skladatelský přístup je rozdílný, součástí skladatelské práce jsou moderní postupy, je to nový pohled. Songy mají často poměrně popovou strukturu, posluchačsky přístupnou, nejedná se o žádné technicistní a složité vyhrávky, je z toho cítit lidský element. Muzikanti také často ve skladbách nechávají různé ruchy, nedokonalosti, je z toho cítit, že to nehraje stroj. Vjem samotné hudby je mnohem podstatnější než technická preciznost. A to mi absolutně vyhovuje.

Vůbec třeba nerozumím asijským klavíristům. Ta nesmírná technická dokonalost je neuvěřitelná, ale když si třeba pustím staré nahrávky Vladimira Horowitze a vedle toho Lang Langa a jeho současné kolegy, tak mi to nové nic nedává. Protože za tím Horowitzem slyším nějaký příběh, vlastní přístup. On sice nebyl tak strojově a dokonale přesný, jako tihle kluci, ale ta jejich dokonalost je tak výtečná, až je výsledek bohužel sterilní. Ta myšlenka je pryč.

Proto možná mají lidi pořád rádi Bacha od Glenna Goulda, jeho nahrávky přežívají generace, objevují se v expertních top listech. Protože tomu dal lidský rozměr. Hraje pro nás, obyčejné posluchače. 
To je ten problém. Klasika bývá často poněkud elitářská. Člověk musí znát kontext, mít něco načteno, jsou to složité celky, hrané ve speciálním prostředí... Já nechci hrát jen pro pár znalců.

Možná i proto jsou tvé skladby spíše kratší, stručnější?
Není to dogma. Když cítím, že by skladba měla skončit po dvou minutách, tak budiž; když vidím, že někam vede, rád se „rozpovídám“... Primárně není špatně, když je skladba dlouhá. Když má co říct a funguje i po osmi nebo šedesáti minutách, tak ať pokračuje. Vždy se řídím podle daného motivu. Vytvořím základní klavírní linku a pak nechám hudbu, aby mi řekla – zda potřebuje aranž, zda ji nechám v tichu samotnou anebo dodám nějakou atmosféru okolo.

Dnes se ale obecně lidi moc nesoustředí, nemají čas poslouchat delší celky, proto i jako první ukázku z desky jsem záměrně vybral krátkou a čistě klavírní skladbu. Je to vstřícnější.

Vstřícnému přijetí nahrává i celková stopáž Songs From Nowhere, která se blíží spíše EP. Člověk tak zvládne vstřebat všechny příběhy, album si bez problémů projde celé. Doba ale dnes bohužel vážně není příliš „albová“...
Vyhovuje mi právě držet se v kratších, sevřenějších intencích. Je to i vysilující, snažit se o hodinové CD. Muzikant stráví přípravou strašně moc času, dá do procesu nahrávání spoustu energie, a posluchač si z výsledku reálně vybere tři čtyři tracky. Prostoru pro klidný, soustředěný poslech je čím dál méně. Je to krásně vidět i na statistikách na Spotify, třeba. Jak jdou počty přehrání v rámci alb dolů. Jak všichni začnou, úvodní songy mají obrovská čísla a u šestky sedmičky už to rapidně klesá.

Ty máš klavír vystudovaný?
Jsem samouk. Asi bych nedokázal chodit někam pečlivě přehrávat stupnice. Má to své nevýhody i výhody. Pokud chci třeba zahrát techničtější pasáž, tak něco je zcela nad moje síly, něco se musím učit relativně dlouho. Ale zároveň mě to jakýmsi kreativním způsobem docela dobře limituje. Zjistil jsem postupně, že určité omezení vlastních možností paradoxně vytváří mnohem větší kreativní svobodu. Že to není špatně. Když si poslechneš Maxe Richtera, Ólafura Arnaldse, Nilse Frahma, tak ty klavírní party jsou v zásadě strašně jednoduché.

Zmiňuješ velká jména neo-klasiků ze světa. U nás si velkou pozornost nedávno získal Ondřej Holý alias dné. Vyhrál Vinylu, Apollo... Po dlouhé době se vlastně (s výjimkou Floexe) dostalo uznání čistě instrumentální tvorbě.
Mám z toho obrovskou radost. Ondřej je producent, není to klasický neo-klasik, ale baví mě to, nesnaží se mít skladby zbytečně přeprodukovaný, působí to na mě velmi lidsky, upřímně. Čekal jsem nominace, protože objektivně to album je vynikající. To dvojvítězství mě pak příjemně překvapilo. A opět – je to deska na pomezí EP a standardního alba, často jsou to jen takové črty, ale přijde mi to jako skvělý zvukový koncept. A zároveň je zajímavé, když zmiňoval, že si potřeboval dát nějaký limit a nějak se omezit. V tom jsem se docela viděl. On je pro mě prostě soundtrack k nějakému indie filmu a vidím tam obrázky. Hodně to mám u něj propojený s obrazy.

Ani tvé skladby nemají daleko ke scénické či filmové hudbě, neláká tě vydat se tímto směrem?
Dříve jsem nad tím prakticky nepřemýšlel, ale v poslední době, když vidím film se zajímavými záběry, dokážu si představit, že bych k tomu něco napsal. Když na skladbách pracuju, vytvářím si sám v hlavě obrazy a testuju si, zda mi to s nimi funguje. Když se mi hudba s něčím vizuálně spojí, je to pro mě dobrý signál, že vše se vyvíjí správným směrem. Proto mě i bavilo, když jsem si zkusil stříhat z veřejně přístupných (public domain) videí klipy k vlastním skladbám. Vizuální stránka je výzva, ale jsou tam vždycky dvě možnosti: buď video udělám konkrétní a divákovi seberu možnost vlastní intepretace, ale on si to za to jasně spojí s danou hudbou a zapamatuje si ji... Anebo zůstanu u abstraktních koláží a dám divákům volnost v tvorbě vlastních příběhů, avšak to video má pak velkou šanci zapadnout a zmizet v moři jiných.

Mimochodem, zvukově jsou Songs moc hezky nabrané. To je ze Sona, že?
Vše je navíc živě, na jeden take. Tedy, klavírní základy. Proces to byl poměrně náročný a předcházelo mu hodně intenzivní období obrovského hledání. Cítil jsme tvůrčí přetlak a hledal, jak ho uchopit, vyjádřit. Lákala mě elektronika, ale nejsem zase takový inženýr, abych si to celé zprodukoval. A zároveň jsem měl z minulosti nashromážděných vcelku hodně nápadů na klavír. Koncept Songs From Nowhere vznikl v roce 15 (to vím, protože nedávno jsem se díval, kdy jsem si založil hashtag). :)

Sháněl jsem tedy vhodné studio s klavírem, protože zvuk nástroje je totálně zásadní element. V březnu jsem ve studiu 3bees s Adamem Pakostou nahrál asi šest věcí, další ale byly napsány pro specifický druh klavíru, Steinway. Adam mi doporučil několik studií, nakonec jsem se domluvil v Sonu. Není to levná záležitost, takže jsem měl k dispozici asi čtyři hodiny. 

Naštěstí v Sonu mají skvělý přístup. Pavel Bohatý, se kterým jsem nahrával, to nijak nehrotil, bylo to v pohodě. Pavel je skvělý člověk, mmochodem. Strávil jsem s ním ještě dva hodně intenzivní dny, kdy jsme desku míchali a byla to výborná zkušenost, je to člověk na svém místě, tam funguje i ten lidský faktor, což je pro mě při jakékoli spolupráci zásadní. I s Adamem jsme si sedli dobře a děláme spolu na dalších projektech...

Vybíral jsi tedy pro album skladby spíše starší?
Je to shrnutí poměrně dlouhého období, například skladbu Lost jsem napsal před pěti lety, další jsou cca dva roky staré a třeba Podzim jsem dokončil prakticky pár dní před odjezdem do studia. Přišlo nám, že koncepčně sedí, tak padlo rozhodnutí, že ji použijeme. Taky jsem ji nahrával nejdéle, protože jsem ji ještě neměl moc nacvičenou. (smích).

Zároveň se mi albem povedlo uzavřít celou jednu kapitolu, utřídit myšlenky, vyhranit se, najít se, ujasnit si koncept, kterým se chci vydat dál. A taky jsem díky tomu poznal další lidi z hudebního prostředí, díky 3bees jsme pak hráli s Analog Mountain na Náplavce, seznámil jsem se s Martinem z (A)voidu...

Když jsme u Analog Mountain: v několika skladbách hostuje na kytaru Alwin Fernandez
To jsou aranže původně napsané pro smyčce. Časově už se to však komplikovalo, blížil se mix v Sonu, a protože mám rád post-punk a rozostřené kytary (Alwin v Anglii působil v temně post-punkové kupině Dead Wolf Club, miluje shoegaze a post-rock, pozn. red.), tak jsem požádal Alwina, zda by neměl chuť to tam nahrát. A z výsledku mám velkou radost. Šlo nicméně o striktně předem napsané party, sice jsme na pár místech něco málo upravovali spolu, ale chtěl jsem, aby celá deska byla kompletně autorská, takže i ty kytarové podkresy jsou z mé strany přesně definované.

A v Opus I, to je také kytara nebo co je to tam za zvuk?
To jsou upravené syntezátorové smyčce. Původně tam měl Adam nahrát housle, nakonec nám přišlo, že ten zvuk je už tak zefektovaný, že bude nejlepší ho tam takhle nechat. Je to ale pečlivě vyváženo, aby tn zvuk nepůsobil jako rušivý element. Což se vlastně týká celého alba. Neměl jsem záměr dělat nějaké přelomové album, ono to v tomhle žánru ani nejde, základní idea bylo soustředit se na hudbu v té nejčistší podobě, prezentovat zásadní ideu, zahranou na jeden nástroj. Už mě totiž unavuje dnešní trend a tendence zbytečně přeprodukovávat, vrstvit do nekonečna, a ještě to nechat dynamicky vyřvat. Kapely si platí nákladný mix a potom to zahrobí masteringem, protože to ve finále hraje na „volume do bezvědomí“. A navíc mi přijde, že často se pod všemi těmi vrstvami schovává to, že uvnitř chybí nosný nápad. Že když se to oseká, tak nic nezbyde.

Když the XX nahrávali Coexist, tak vyprávěli, že se neustále snažili ve studiu ubírat. Odstraňovat vrstvy a tlumit aranže až na úplnou dřeň, aby maximálně vynikl ten primární nápad, síla písně.
Přesně tak. Kapela čtyř lidí s relativně rozumným příjmem dnes nemá problém zabukovat si prvotřídní studio, zaplatit si špičkového producenta. Ta dostupnost je mnohem větší, než třeba před 15 lety, což je skvělý. Ale zároveň díky tomu vzniká spouta balastu, nudy, průměrných nahrávek.

Ono to láká. Ty širé možnosti studiové....
Bohužel ano. Sám jsem to poznal také. Když mě zajímala hlavně elektronika, měl jsem období, kdy mě lákalo mít strašně nadupanou skladbu s klavírem a spoustou dalších prvků okolo. Ještě tohle a tamto. A najednou člověk zjistí, že se nesoustředí vůbec na hudbu, ale na technické provedení. A to je špatně. Muzikant má dělat muziku, ne mít v Pro Tools otevřených 40 oken jen proto, že to jde.

S Alwinem se tedy znáte z Analog Mountain. To je starší spolupráce než Songs From Nowhere?
Známe se déle, potkávali jsme se, bavili se o muzice, sem tam jsme zkusili něco nahrát. Úplně první společnou skladbou bylo Prague, o kterou k našemu velkému překvapení asi o dva roky později projevilo zájem Radio Wave. Postupně jsme se začali bavit o živé podobě, nikdy jsem nechtěl na koncertě jen koukat do kompu a klikat myší, měli jsme jasnou představu elektroniky s živými nástroji a syntezátory. Alwinova dívka Martha hraje na baskytaru, takže to bylo jednoduché, a pak se objevil bubeník Nick, který hraje v dalších asi 148 kapelách, klasika. Takže jsme kvarteto. Máme za sebou několik vystoupení, na vernisážích, v klubech nebo na festivalu Žižkovská noc a docela zajímavě se to rozjíždí. Když všechno dobře dopadne, na spadnutí je naše první EP.

To je v porovnání s Noirepolde úplně jiný svět
Střídat tyhle dvě polohy mě neskutečně baví. Autorské věci, které jsou čistě v mé režii, versus kolektivní tvorba. A rozšiřuje mi to obzory. Hrát v kapele s někým, kdo má úplně jiné hudební myšlení je navíc velmi inspirativní.

Srdečním nástrojem byl ale vždycky klavír.
Baví mě ta komplexnost. Skutečnost, že na klavír jsem schopen udělat celou skladbu, od začátku do konce. Plus je to perkusivní nástroj, máš možnosti hrát si se zvukem, umístěním mikrofonů, s pedály, tlumením... Pro letošní Piano Day jsem připravil skladbu s Adamem Pakostou a Aitcher Clarkem a tam jsme si právě hráli s tlumením u nádhernýho starýho pianina, pomocí různých látek a plastových předmětů, podlepovali jsme kladívka páskou... Do toho jsme experimentovali s umístěním mikrofonů v maximální blízkosti kladívek a strun. Podařilo se nám získat hodně delikátní zvuk, opravdu jako kdyby ti někdo hrál u ucha. Vznikla velmi intimní nahrávka. (viz ZDE)

Na druhou stranu třeba postavit na podobném zvuku celé album bych nechtěl. Je to krásně melancholické, decentní, ale je to tak specifické, až to postupně ztrácí originalitu. Slyšel jsem podobné pokusy a ve větším měřítku mají skladby tendenci splývat. Dobrého poskrovnu.

Jak budou znít Songs From Nowhere živě?
Rád bych to udržel ve formě sólového projektu, ale zároveň bych do toho chtěl pro ten premiérový koncert vnést další prvky. Zvažuji v určité míře zapojení hostů, ať už to bude kytara nebo housle, pravděpodobně budu mít v záloze nějaké smyčky... Ale vše je otevřené. Zkrátka, měl by to být takový komplexní set, aby to posluchači měli pestré. Uvidíme. A uslyšíme. Těším se.

Poslední otázka: co říkáš na Piána na ulici?
Super nápad. První rok jsem je po městě docela obcházel a zahrál jsem si. Samotným nástrojům jako takovým to samozřejmě moc nesvědčí, brzy přestanou znít dobře, ale když ten projekt začal, měl jsem z toho velikou radost. Ondřeji Kobzovi patří veliký dík. Skvělá myšlenka. Víc pián do ulic!

Pozor, plánovaný koncert v Praze 17.6. je zrušen, náhradní by se měl konat v srpnu.

 

 

Linky:
 

Noirepolde - Bandcamp

 

Noirepolde - Kino (Video)

 

Noirepolde - Podzim (Video)

 

Noirepolde - Lost (Video)

 

 

 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.