Módní návrhářka Bakošová z Hard DeCore: jak si splnit dívčí sen

Na pražských ulicích jsou stále častěji k vidění šaty s nezaměnitelným rukopisem jejich návrhářky Josefíny Bakošové. Svou galerií Hard-de-core se snaží prosadit nový přístup k módě a designu. Vedle navrhování a provozu galerie ještě vychovává dvě dcery a očekává příchod další ratolesti. Do spektra jejích aktivit toho ale spadá daleko více. O svém vybroušeném time managementu a mnohém jiném poskytla protišedi.cz exkluzívní rozhovor.

Josefína absolvovala na pražské DAMU v oboru Loutková a Alternativní scénografie. Spolupracovala s několika divadly na kostýmové výpravě a loutkové scénografii. Jako návrhářka se prosadila přelomovou kolekcí Česká žena v českém lese, po které následovaly další úspěšné návrhářské projekty. Posledním výrazným počinem byla mobilní verze galerie Hard-de-core - „kostka“ představená na posledním ročníku Designbloku. Kamennou galerii najdete na Senovážném náměstí v Praze.

Co děláš proti šedi, kromě módy?

Já myslím, že všechno, co dělám, je proti šedi. Jsem ten typ člověka, který vším svým počínáním jde proti davu, kterej tady je. Počínaje například tím, že jsem měla jako velmi mladá děti, což si myslím, že bylo velmi neobvyklý – už při studiích jsem byla snad jediná. Pak určitě galerie se snaží mít proti šedi zajímavé věci, na které člověk normálně nenarazí. Snažím se pořádat kulturní akce, na který zvu lidi, který ale dost často nepřicházej. To je trochu smutný. Lidi dost často nemají chuť se zapojit, tráví čas jen v tom svým „pohodlíčku“, hodně lidí chce mít svůj „klídeček“.

Vedle navrhování jsi se po studiích na DAMU věnovala spolupráci na scénografii v různých divadlech – pokračuješ v tom i nadále?

Scénografii samotnou jsem vlastně nikdy nedělala. Vždycky jsem buďto dělala kostýmy, anebo rovnou celou scénu s loutkama. Ale to byly pořád loutky, takže je to vlastně dost jiný, než když děláš vysloveně scénografii do kamennýho divadla, což je opravdu spíš taková architektura. Teď momentálně to nedělám, protože příprava představení je hodně časově náročná. Vždycky je to třeba půlroční záležitost, a z toho musíš třeba dva měsíce denně docházet na nějaký zkoušky a řešit to. Když mě někdo osloví, řeknu OK, já to ráda navrhnu, ale na zkouškách nemůžu být a řešit každej detail. A ty herci – s nima je to vlastně strašně náročný. Když tam jseš, tak jsou schopný neustále v tom šťourat a stále něco někde hledat.  A režiséři zas vyžadují, abys tam byl. Přestala jsem na to prostě mít čas. 

DVĚ SKVĚLÝ BABIČKY

Čekáš třetí dítě. Jaký je tvůj recept na to, jak zvládnout skloubit domácnost, práci i zájmy?

Opravdu důležitý bylo to, že jsem měla a mám dvě skvělý babičky. Dost lidí to dělá tak, že mají práci, kde si vydělají na chůvu. Mám i kamarádky, které odrodí a za dva měsíce dají dítě k chůvičce a začnou pracovat. U mě to tak samozřejmě vůbec nebylo, a navíc jsem měla ty dvě skvělý babičky. Ze začátku jsem s tím hodně bojovala, protože na práci myslím pořád – prostě 24 hodin denně. I když v noci spím, tak jsem schopná se probudit kvůli nápadu, který se týká mé aktuální práce. A pak se mi povedlo udělat to, že jsem si řekla, že budu věnovat práci třeba dva nebo tři dny v týdnu a jinak na to tolik myslet nebudu. Zpětně mi pak došlo, že za ty dva dny, kdy mám hlídání a nemusím na děti myslet, si vlastně vynahradím celý ten týden. Že když to mám opravdu rozfázovaný minutu po minutě, tak stihnu udělat tolik věcí, co bych jinak udělala za týden. 

V současnosti údajně připravuješ knihu...

(smích) No, tu už připravuju velmi dlouho. Teď je to už skoro v konečný fázi, protože přišel ten správný moment - ta kniha se totiž vlastně konkrétně týká těhotenství a příchodu nového miminka u maminky, která už nějaký dítě nebo děti má. Kniha už je napsaná, je rozmyšlená i výtvarný podoba, ale já vysloveně čekala, jak to teď bude. A teď to začíná být tak, že děti už vnímají břicho a miminko uvnitř, čehož se vlastně týká ta pohádka, takže doufám, že to stihnu dokončit ještě před porodem.

Na knize je zajímavý, že by vlastně měla být pohádkovým příběhem ze života normální rodiny, ale měla by být zároveň nějakým způsobem naučná právě pro starší sourozence, kteří společně s maminkou čekají na miminko. Přitom vůbec netuší, jak se miminko dostane do bříška, jak se dostane z bříška, co tam dělá, jak tam vypadá. A je vlastně ohromně zajímavý to, jak se tam celých 9 měsíců každý den něco odehrává, něco vznikne a je to vlastně skoro až neuvěřitelný.

Pracuješ na tom sama?

Pracuju na tom s Kristinou Nedvědovou, který jsem nápad řekla. Něco podobnýho jsem začala zpracovávat, už když jsem čekala druhé dítě. Františka (moje první dcera) mě často atakovala otázkama, jak to v tom břiše vypadá a podobně... a tak jsme si nakonec udělaly takovej krátkej příběh se zaškrtávacím kalendářem. Takže si Františka každý den odškrtla svůj puntíček a věděla přesně, kdy miminko vyleze, kdy už bude doma. A právě tohle jsem vyprávěla chvilku potom Kristině a jí se to moc líbilo, takže k tomu napsala krásnej příběh.

To, co děláš, vypadá jako naplnění dívčího snu – mnoho mladých dívek sní o práci úspěšné návrhářky, vlastní galerii, hodném manželovi a krásných dětech. Odpovídá to i tvému snu o životě návrháře?

Mýmu snu to odpovídá, až na to, že k tomu mýmu snu by měl být ten manžel bohatý – to mi ne úplně vyšlo. (pozn. pro manžela: tato odpověď v žádném případě nebyla míněna vážně)

VYMYSLET SI SVOJE MÍSTO

V jednom rozhovoru jsi uvedla, že tvým snem je realizace multimediální módní přehlídky – blíží se jeho uskutečnění?

To je běh na dlouhou trať. Mám to pořád v hlavě, ale je to dost těžký. Módní přehlídka je totiž velmi drahá záležitost a další věc je, že tu je v podstatě akorát Designblok, který umožňuje návrhářům udělat takovou přehlídku. Zajistí pozvání zajímavých lidí, novinářů, udělá celý PRko. Takže furt spekuluju nad tím, jestli něco takovýho vůbec vytvořit na Designbloku, protože pro mě je na tom zajímavý i třeba vymyslet si nebo vybrat svoje místo. Ne mít třeba klasický molo - mě se velmi líbila právě myšlenka propojení toho projektu s galerií – propojit oblečení s obchodem, prostorem před obchodem, aby celý náměstíčko před ním ožilo a udělala se taková až performance nebo podobně, aby to mělo i divadelní náboj, protože přeci jen jsem s divadlem stále spojená. Zatím ale pořád narážím na problém s penězi. Můj problém je ten, že jsem ještě nenarazila na nějakého schopného produkčního manažera, který by mi s tím pomohl.

Je návrhářství to, čím se chceš zabývat i nadále, nebo se to v průběhu času mění?

Hodně se to mění. Když člověk něco intenzivně dělá, tak z toho časem bývá unavenej. Já jsem vždycky byla taková, že mě ve výtvarných směrech chvíli něco bavilo, a pak mě zase bavilo něco jinýho. Takže jsem nikdy nebyla ten klasickej typ, kterej se narodí s tužkou v ruce a musí jenom kreslit. Teď jsem ale ve fázi, kdy mě to furt strašně baví a těší, když ke mě do galerie lidi choděj, kupujou si to a žádají mě i o nový věci. Samo se to dostalo do nový fáze, kdy se mi i sami ozývaj, a já jsem tím vlastně hrozně uspokojená.

Jakou roli by podle tebe měla hrát móda v odívání dětí? Nemůže přílišný důraz na styling ze strany rodičů děti ve výchově deformovat?

Určitě. S tím se setkávám už teď u starší dcery Františky, která je ve třetí třídě na základní škole. Obě mé holčičky - hlavně teda Fanynka - si všímají toho, jak chodí oblíkaný jejich spolužačky. Že třeba jedna spolužačka chodí zásadně v jedné drahé značce, a tak se na to různě ptá a zajímá se o to. Zatím je ale taková, že se jí hrozně líbí, jak chodím oblíkaná já, takže má tendence se oblíkat stejně. Do letošních Vánoc Františka třeba vůbec neprojevila nějaký zájem o módu nebo oblečení. Teď to ale právě  začínáme řešit, tak jsem Fanče na míru vyrobila pár věcí ve stylu Chi-chi, ale pro děti. Fanda je nadšená a ráda v tom chodí. Ale je pravda, že i malý děti to mají podobně jako dospělí, jako to slýchám od některých zákaznic: Když jdou v nějakých mých šatech, tak například jejich kolegové v práci dorážej stylem: Ty někam večer jdeš? Nebo: Proč jsi se tak vyfintila? Přijde mi, že lidi jsou docela agresivní, že tě nenechají svobodně žít, že se ti furt do něčeho pletou. No a podobně i ty malý děti – Fanča už několikrát přišla s tím, že některý holčičky jsou z jejích šatů nadšený, ale některý jí vyprávěj: To je ale divný tričko, odkud ho máš? Vidím to tedy v lehkých náznacích, ale nutí mě to nad tím přemýšlet.

Kde se vidíš za dvacet let?

Doufám, že ne v Čechách – to je první věc. Doufám, že se někde budu cítit stejně doma jako tady a doufám, že to bude někde v teplejších krajích. Já totiž trpím v zimě a cítím hodně intenzivně, že během toho půl roku nejen nemám dobrou náladu – kazí mi to pozitivní pohled na svět – ale hodně mě ubíjí i česká povaha a Češi. Přijde mi to tu opravdu jako bojovat s větrnými mlýny. Moc ráda bych se právě skrze galerii dostala někam do přátelštějších a teplejších podmínek. Jinak bych byla ráda, aby se samotná galerie opravdu prosadila a našla si tu své místo, abych jí nemusela za pár let zavřít s pláčem a s tím, že lidi to tu nechápou a nikdy nepochopí.

Více na www.chi-chi.cz

www.harddecore.cz