Milan Cais: Na sochách pracuji v garáži

 
Milan Cais, zpěvák a bubeník hanspaulských Tata Bojs, přichází po pěti letech s autorskou výstavou. Jmenuje se Dveře dovnitř a právě dveře jsou jednotícím vizuálním i myšlenkovým prvkem. Symbolizují moment překvapení i velká rozhodnutí. Na půdě pak rozházel kompletní katalog starších prací. 
 
Chvíli je hudebník, chvíli vizuální umělec a občas se v něm obojí protne. „Moje samostatná vizuální tvorba je specifická, nic mě neomezuje,“ říká Milan Cais (42), který do jedné hradčanské vily nedávno instaloval překvapivě osobní výstavu. Oproti hravé hudbě Tata Bojs, které spoluzaložil v roce 1988, je exhibice místy nečekaně vážná, přesto se snaží udržet si nadhled i pobavit. „Nejsou tam vždy veselá témata, třeba Klíč od temný stránky je toho příkladem, ale zase je tam i Pumpička pro prázdné duše, která nadhled, ironii i vtip obsahuje,“ komentuje Cais díla, která jsou do 26. března k vidění ve Ville Pellé. 
 
Milan Cais vystavuje díla, která vznikala v průběhu posledních dvou let i akvarely, na nichž pomalu ještě nezaschla barva. Vedle toho diváky láká na záměrně chaoticky uspořádaný průřez starších tvorbou. Svou celoživotní práci navezl na půdu, kde ji rozmístil do organické instalace obsahující obří oko, škubající se embrya nebo velké audio kazety vyrobené z peřiňáku, na kterém kdysi stával magnetofon, z něhož poslouchal své první kazety.   
 
V čem vidíte největší rozdíl mezi prací pro Tata Bojs, ať už výtvarnou nebo vizuální, a vaší sólovou tvorbou?
Kapela je celek a symbióza, živé spojení lidí, do kterého každý z nás může vnést svůj názor a něco ze sebe. Výsledné rozhodnutí je pak jejich substance. Když tvořím jako Milan Cais, vždy to je jen o mém rozhodování a věci vystavené ve Vile Pellé, jsou osobním zkoumáním vlastního ega, představ nebo třeba víry. Ovšem víry obecně, nikoliv primárně víry z náboženského hlediska. 
 
Přesto ale používáte křesťanské symboly.
To ano, protože jsou s vírou neodmyslitelně spjaty a já je stavím do role pochybnosti. Například ten červený kříž z luxfer, kolem kterého létají andělíčci v podobě klik. Pro mě je to něco jako úl, z něhož do prostoru vylétají včely a kříž jako vitráž odděluje dva prostory. Za ním svítí světlo, je tam něco lákavého, možná lepšího než to, co žijeme zde.
 
Pro Tata Bojs vymýšlíte scénu i vizuály. PJ Harvey nahrávala poslední album částečně v improvizovaném studiu v galerii, projekt byl zamýšlen jako multimediálním sousoší. Můžeme Tata Bojs vnímat jako pohyblivé a hrající sousoší od Milana Caise?
(smích) To bych si snad ani nedovolil takhle charakterizovat. Ale myslím, že dnešní doba všechna média vyjadřování krásně propojuje a míchá. Dnes je možné úplně všechno a projekt PJ Harvey je toho krásným příkladem. Kdybychom ji neznali, mohla by to být jakákoliv umělkyně, která předvádí nějakou zvukovou performance. Ale takhle ten projekt dostává ještě jiný kontext. Podle mě je to v pořádku. Dnešní doba je eklektická a rychlá a lidé vnímají a vypouštějí informace rychleji než kdy předtím, zároveň mají neustálou potřebu sdílet s ostatními své soukromí, což se děje převážně na sociálních sítích. Umělci s tím často pracují a mě to samozřejmě také baví a zajímá. Přesto aktuální výstava ve Villa Pellé pojednává o trochu jiných tématech.
 
Jedním z těch témat je ego, které jste si vyřezal motorovou pilou do jedněch z dveří. Jak zvládáte ukočírovat ega v kapele?
Já jsem si svého ega vědom, což je ten první krok. Zkoumám ho v různých situacích a pokouším se ho obrušovat, což je krok druhý. Kapela je symbióza pěti bytostí a každá z nich má to své. Někdo ho má zpracované lépe, někdo hůře. Společná tvorba je nádherná a eruptivní záležitost a tam to jiskření samozřejmě probíhá. Přesto si myslím, že jsme to vždy udrželi ve snesitelné rovině. Nikdy se to nepřehouplo tam, kde by to rozežíralo samotnou podstatu spojení.
 
Na půdě vily je lehce chaotický miš maš vašich starších prací. Jak tenhle „ateliér“ vznikl? 
Ta instalace se jmenuje Zamknutá minulost a ten nápad vznikl víceméně na poslední chvíli a vlastně jako taková znouzectnost. Začali jsme všechno navážet týden před vernisáží, pak mi to parta pomocníků pomohla vynosit nahoru, kde jsme udělali hromadu krámů. Já tam pak naběhl a intuitivně to rozhazoval. S instalací mi přijel pomoc kurátor Radek Wohlmuth, kterého znám už léta a moje věci si pamatuje ještě ze školy. Má k nim vztah, takže mi přišlo přirozené ho k tomu pozvat. Nakonec to byla bezvadná spolupráce.
 
Jaké bylo hrabat se tolika vzpomínkami? Narazil jste například na nějaký předmět, na který jste zapomněl?
Překvapila mě ta mluvící hlava v krabici, fragment projektu p3D-01, který jsem v roce 1999 jako diplomovou práci nainstaloval v Bontonlandu. Tehdy se tam ještě chodily poslouchat nová alba a vedle nich najednou mohli lidé „listovat“ i v reálném životě, protože jsem toho robota naplnil informacemi z mého života. Vtiskl jsem mu svou podobu a vyprávěl.
 
Teď už ale žádné příběhy nevypráví. 
Když jsem přijel pro všechny ty krámy na chatu, vytáhl jsem zaprášenou krabici, otevřel jsem ji a vykoukla na mě ta sněhobílá maska. Byl to zvláštní pocit. Přišlo mi, že by mohla po letech ještě promluvit a začala se mi líbit absurdnost polorozbaleného mluvícího obličeje v zaprášené papírové krabici. Vlastně mi to teď možná přijde silnější než tehdy v roce 1999, kdy byla naplněná informacemi a obsahem. 
 
Oproti Opavě, kde si výstava odbyla premiéru, přibyly akvarely. Přišlo vám, že je třeba výstavu nějak doplnit?
V Opavě jsem už některé akvarely vystavoval, v Praze jsou ale navíc nějaké úplně nové. Nečekal jsem, že se pro mě akvarely nakonec stanou velmi důležitou součástí výstavy. Je to klidná až meditativní práce. Na sochách pracuji v garáži, kde je spousta bordelu a všude vrčí přístroje. Akvarely dělám v ateliéru, kde je klid, ani hudbu si u toho moc nepouštím. Poslouchám jen klid a šumění topení.
 
Akvarely jsou abstraktní, ale přesto mají velmi konkrétní témata. Jak jste k nim přišel?
Ta témata se můžou zdát do jisté míry patetická, ale já cítím, že jsou plnohodnotnou součástí mého života. Namátkou je tam například Změna, Energie přerodu, Odpuštění, Střed zloby, Odloučení, Splynutí, Plynutí s osudem, ale taky Láska, Věrnost, Lehkost… taková ta velká témata a slova, která pro mě znamenají nějaký určitý typ energii. Je to ten moment, kdy se jedna věc mění v jinou, a uchopit tento okamžik v abstraktním akvarelu je pro mě hrozně vzrušující. Vždy se pokouším na dané téma „nacítit“ a prožít ho, což je práce, která není vidět a ne vždy se daří napoprvé. Sedím před prázdným papírem třeba hodinu a pak to nakreslím za deset minut. Samotná práce s kaligrafickou tuší do mokrého papíru už je impulzivní a rychlá. 
 
Říká se, že akvarel je nejtěžší výtvarnou technikou, právě pro tu rychlost. Barva se rozpíjí a nejde nic nejde opravit. 
Přesně tak, je to taková rozpitá fotka mého nitra.
 
 
Milan Cais
Vizuální umělec a hudebník známý především z kapely Tata Bojs, kde působí jako skladatel, zpěvák, bubeník, výtvarník, scénograf a producent. Tata Bojs založil se spolužákem Mardošou na základní škole v roce 1988. Natočil s nimi zatím devět studiových alb, za které skupina postupně obdržela devětkrát výroční cenu APH Anděl a řadu dalších ocenění. Vytvořil hudbu i ke dvěma divadelním představením (Labyrint světa a ráj srdce, Krakatit) a celovečernímu loutkovému filmu Malý Pán. V roce 1999 absolvoval Akademii výtvarných umění s projektem p3D-01. Vedle kapely se kontinuálně věnuje výtvarnému umění, mezi jeho neznámější díla patří monumentální oči, které sledovaly noční Prahu z Goetheho institutu (Noční hlídač, 2000). Od roku 1997 vystavuje v Čechách i v zahraničí. V roce 2004 ilustroval knihu Nanobook, která doprovodila úspěšnou desku Nanoalbum. Narodil se 25. května 1974 v Praze, kde dodnes žije a pracuje.
 
 
Výstava Dveře dovnitř probíhá v Galerii Villa Pellé od 27. ledna do 26. března
9. 3. od 18.00 - komentovaná prohlídky výstavy s Milanem Caisem
12. 3. od 15.00 - Workshop pro děti s umělcem
26. 3. od 20.00 - koncert Tata Bojs v zahradě

TEXT Ondřej Horák