Malířka Lucie Skřivánková: Šedá! To je barva města.

Výtvarnice Lucie Skřivánková má od 15. června výstavu v Bubenské a nedávno zvelebila spáleniště v tržnici SAPA. Co dělá kromě toho, a co dělá proti šedi?

Čím jsi chtěla být jako malá?

Chtěla jsem být patoložkou. Sice jsem nechápala, co to vůbec obnáší, ale přišlo mi to jako detektivní objevná práce a velmi tajemná k tomu. Což se vůbec neslučuje s tím, že když vidím krev nebo zranění, téměř omdlívám.

Živíš se malbou. Bylo těžké se k tomu propracovat? Kdy jsi začala prodávat obrazy?

Myslela jsem si, že to je nemožné a děsila jsem se okamžiku, kdy mě rodiče přestanou podporovat a já nějakým způsobem budu muset přežít a nabízet obrazy k prodeji. Nakonec se to všechno stalo samo bez plánování a nadále to tak funguje. Člověk se musí oddat nejistotě a nic nečekat, věci pak přijdou samy. Myslím si, že zásadní první prodeje obrazů proběhly tak ve čtvrtém ročníku AVU.

Je nějaká profese, kterou bys chtěla namísto malby dělat nebo si ji zkusit?

Nechtěla bych měnit svobodu ani pohled na svět, který mi profese umělce přináší. Takže profesi měnit nechci. Někdy sice propadnu otázkám, jestli to, co dělám, má nějakou cenu. Například když šílím někde na poli a běhám s foťákem, abych zachytila bůhvíco, tak mě  napadá další svobodné zaměstnání - cestovatel.

Kromě pražské AVU jsi studovala ve Švédsku a Finsku. Proč sis dvakrát vybrala severské země, máš ke Skandinávii nějaký speciální  vztah?

První stáž - Finsko, byla velká náhoda, což je úplně nejlepší způsob volby destinace. Ke každé zemi si člověk utvoří nějaký vztah. Finsko bylo úžasné. Čas tam plynul šíleně pomalu a byla tam místy taky šílená nuda, což jsou nejlepší podmínky pro opravdovou tvorbu která vychází z pocitů člověka. Podstoupila jsem tam z nudy s mým kamarádem malířem M. Fexou jednodenní hladovku, ze které vznikla nejlepší videa, které jsme dosud neprezentovali, ale myslím, že jejich čas ještě přijde.
Do Stockholmu jsem se dostala tak, že jsme se z Finska jeli kouknout na Rauschenbergovu výstavu a ten totálně jiný vzduch, kosmopolitní atmosféra a rozkvetlé sakury to rozhodly za mně. Miluju Stockholm, je to město, kde se za jakéhokoli počasí posedává venku s hrnkem skvělé kávy.

Na tvých obrazech je patrné propojení s architekturou, je nějaký architekt nebo stavba, která měla nebo má na tvoji tvorbu zásadní vliv? Kde jinde čerpáš inspiraci?

Zásadní vliv architektury byl právě ve Stockholmu. Byla to Královská akademie, kde jsem byla na stáži. Několikapatrová budova s otevřeným vnitřním prostorem. Tam jsem poprvé objevila možnosti perspektivy. Podobnou architekturu má i budova Bubenské, kde mám nově ateliér. To je mimo jiné nový zdroj inspirace.

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Máš nějaký rituál nebo věci, kterýma se musíš obklopit, než začneš malovat?

Miluju začátek obrazu, je to ta nejrychlejší a nejsvěžejší etapa. Potřebuji k tomu nutně dobrou kávu a tu správnou energii a jistotu. 

Používáš k malbě fotky, skicuješ si obrazy dopředu, nebo prostě všechno řešíš až rovnou na plátně?

Fotky používám. A to rovnou tak, že je lepím rozcupované na plátno. Tím mi vzniká zvláštní nerálná perspektiva. V další fázi fotky někdy úplně přemaluji a nechám jen fragmetny. V poslední době fotek přímo na plátně ubývá a stávají se jen vizuální předlohou. 

Maluješ přes den, nebo v noci?

Maluji kupodivu nejraději hned po ránu, kdy jsem čerstvá a plná odhodlání. Odpoledne to slábne, večer a v noci už nemaluju. Noc mi ničí jistotu v rozeznávání, co už je moc a nebo kdy přestat. Noční obrazy obvykle končí u zdi a později je úplně změním nebo zatratím.

Vyhodila jsi nebo zničila někdy svůj obraz? 

Téměř nikdy. To že něco kompletně přemaluju, není vlastně ničení, ale jen delší a vrstevnatější fáze tvoření.

Posloucháš u malování hudbu? Jakou?

Ráda poslouchám hudbu, ale často na to zapomenu a s rukama od barev se mi už vůbec nechce nic pouštět. Nakonec zjištuji, že většinu času jsem v tichu. Skvělá je někdy vážná hudbu, kterou poslouchám na D-Dur na Českém rozhlase. Nebo audio knihy.

Jaký byl v poslední době nejsilnější impulz pro tvoji tvorbu?

Rozhodně cesta po Brazílii. Bylo to hlavně takové osvěžení z pražského života, kdy člověk pomalu ztrácí energii. Skvěle jsem si odpočinula a to je to nejlepší pro práci. Těšit se na ni znovu.

Máš oblíbenou barvu, bez které si svoje obrazy nedokážeš představit, nebo která tě prostě vždycky přemůže, byť jsi ji vůbec neplánovala použít?

Šedá! To je barva města.

Máš nějakou uměleckou noční můru?

Ustat v jednom bodě. A nebo padnout do nějakého oštítkovaného pytle a už se té nálepky nezbavit.

Jak je pro tebe důležitá móda a to, co máš na sobě?

Jsem holka. To znamená - miluju oblečení. Nejraději nakupování oblečení. A nebo navrhování oblečení, které mi pak někdo ušije. 

Když chodíš po českých ulicích, sleduješ, co mají lidi kolem na sobě? Co si myslíš o oblékání Čechů?

Češi jsou na rozdíl např. od Švédska velmi rozmanitý národ, co se oblékání týče. Švédové byli nádherně vkusně oblečení, ale skoro všichi stejní.  V České republice najdeme všechno, nůžky jsou rozevřeny od totálního nevkusu až po originalitu.
Myslím si, že dřív to bylo horší a bylo to i tím, že obleční tady bylo dražší než v jiných zemích.  Teď se to naštěstí mění. Alespoň tady zase občas ještě zažijeme nějaké pouliční překvapení v podobě nepředstavitelné kombinace palmových šortek, kostkované košile a bílých ponožek v mokasínách. Ale to jsem asi už přehnala... :-)

Co děláš, když nemaluješ? Jak odpočíváš od malby?

Sportuji. Musím poměrně pasivní pobyt v ateliéru a kouření cigaret vyrovnat sportem. Běhám, cvičím, jezdím na kole. Cokoliv sportovního mě baví a odreagovávám se tím. Potom taky sportování na večírcích jako třeba tancování, postávání u barů a držení skleničky s dobrým drinkem.

Na čem teď pracuješ? Je možné tvoji tvorbu teď nebo v blízké budoucnosti někde vidět?

S Janou Kochánkovou a Marjetkou K. Kalous připravujeme výstavu na Bubenské 1. Vernisáž bude ve středu 15. června. Bude to zcela netradiční výstava, nebudu se tam prezentovat malbami. Zkouším i jiné cesty projevu. Zatím nevyzkoušené a lákavé. Pracuji tam s reálnými architektonickými prvky. Zakomponovávám je do, dá se říci, 3D obrazu. Vytvářím dojem malířského plátna, ale výjev v něm má skutečnou hloubku a trojrozměrné prvky. Dále jsme s M. Klakurkovou výtvarným počinem zvelebnily spáleniště ve vietnamské  tržnici SAPA a hodláme na tom pracovat dál. Možná tak ke konci léta tam uděláme vernisáž s vynikající polívkou PHO.

Obrazy budou ke shlédnutí v červenci v německém Neustadt am Donau. V srpnu v Kroměřížské Galerii Orlovna. Nebo na mých webových stránkách http://www.lucieskrivankova.com/

Co děláš proti šedi?

Cestuju a vymýšlím šílené plány, které pak obvykle nezrealizuji. Ale to vymýšlení je dobrej únik.

text: Ira