Lunchmeat Festival 2017: Dobře nakročeno

Zúčastnit se všech tří dnů letošního Lunchmeat Festivalu bylo fyzicky poměrně náročný. Domů jste se vraceli k ránu a nedlouho po osmý večer už se slušelo být zpátky ve Veletržáku, aby člověku nic zásadního neuteklo. Line-up měl totiž kromě pár tutovek i několik příjemnejch překvapení. Vzhledem k rozsahu a občasnýmu překryvu nešlo uposlouchat zdaleka všechno, proto se mnou pojďte neshouhlasit (k čemu vám to bude nemusím rozebírat). 

/fotogalerie/

 
Pro mě z účinkujících čněla svatá trojice - Clark, Pantha du Prince a Ben Frost. Líbilo přesně v tomhle pořadí a i Ben pořád dost. Clark ale holt předvedl o parník nejlepší mejdan. Dopomohly mu k tomu vynikající tanečnice a osvětlení budovaný alespoň s nějakou dávkou invence. Jeho rozkouskovaný "techno" mi ve čtvrtek náramně sedlo a jsem rád, že jsem se utvrdil v zaškatulkování Clarka jako jednoho z nejlepších producentů týhle doby, kterej to umí jak s inťoušema, tak s večírkuchtivejma. 

Pantha du Prince předvedl perfektně vyklidněnej a atmosférickej páteční set. S vizáží vyzutýho santusáka s neupraveným plnovousem vystoupení působilo především ze začátku hodně étericky, aby naprosto nenuceně vygradovalo do posledních rytmickejch dvaceti minut. Pocity od plavání v želé po běh do schodů někam, kam se hodně těšíte. Naprosto minimalistická projekce, ke konci sotva párkrát probliknutá, nemohla nikoho urazit a jen zvláčněla už tak křehkej zážitek.
 
Ben Frost byl úplně jinej zážitek. Útok hudebních ploch. Distortion v permanenci. Ale vlastně ne tak docela jinej. Čekal jsem Frostovo vystoupení víc zneklidňující. Místo toho jsem se chvílema našel obklopenej koncentrovanou hmotou, která postrádala moment překvapení a aspoň nějakou hranu, která by mi ukázala, kde je nahoře a kde dole. Plivnout nestačilo. 
 
Mimo tenhle proud mi učarovala například JLIN a po ní Lorenzo Senni, díky kterejm pro mě začal pátek. Opomenout se nedá ani Club Stage, kde mě obzvlášť bavila Visceral Minds Stage v čele krásnou Zorou Jones a jejím MC doprovodem. 

Letošnímu Lunchmeatu šlo vytknout máloco. Dovolím si trochu se opřít do promování festivalu, kterej se zbytečně tváří jako výpad na dva smysly.Jediným AV zážitkem pro mě fakt bylo už zmíněný vystoupení Clarka. Zbytek po vizuální stránce v lepším případě nepřekvapil, v horším byl triviální. A světe div se - ani v jednom případě to ničemu nevadilo. Ale jinak... Výběr intepretů, perfektně nazvučená hlavní stage, jako zázrakem nemísící se zvuk ze dvou stanovišť, vystoupení bez zpoždění, který by stály za zmínku (což v jednu chvíli odnesl ze stage vyhozenej Pantha du Prince) a vlastně celková úroveň produkce. Velkej dík za tu odvahu pustit se letos do Lunchmeatu hvězdnějšího, přestože znatelně cíleně líbivějšího. Chápu, loňský vystoupení SHXCXCHCXSH není pro každýho, ale má to taky svoje kouzlo. Praha má nakročeno mít svůj vlastní Unsound.