Losí spása

 
 
Otvírám oči. Tma. Ležím v nějakém divném pocitu ze snu, který si nepamatuju. Už teď to vím. Další báječný den v téhle sněžné díře přede mnou. Pořád jen sněží. A sněží. A zase sněží. Už i šišky mají neurózu a třepou se z těch vloček vzteky, aby si od nich pomohly. Kromě nich se nic jiného nehýbe. Svět strnul. Zasekl se v bělobě.
Apaticky se potácím ke krbu, abych rozdělal oheň. Pro změnu. Nostalgicky vzpomínám na letní veverky, myši, komáry, blechy a šakalí vytí. Padá na mě splín. Ztrácím se v nesmyslu svého poustevnického žití. 
Den za dnem nuda, bílá šeď, ticho na zvracení, nesnesitelná jistota ubíjejícího bytí. Bez naděje, beze změny, beze smyslu. Nechce se mi být. Je mi do pláče. A taky že brečím. Řvu na celé kolo jak malé děcko, až se zajíkám. Vřískám do toho ticha a kopu do té nudy kolem. Nakopnu si palec o dveře. Prýští mi slzy. Už ne nudou, ale bolestí. Proklínám se a zároveň se lituju. Hnusný život! Pitomý sníh! Bytí... Pche!
Kopnu do sebe jednu na bolest, druhou na kuráž, třetí na cestu a vyrážím. 
Soukám se do přeskáčů a přeskáče do lyží. Palec pekelně bolí a tím soukáním bobtná. Navzdory slzám i palci se odpichuju od hory sněhu a spouštím se dolů k útesu. 
Rozjezd jde ztuha. Nasněžily bachraté, vydatně živené vločky a mou váhu nesou s nevolí. Propadám se do toho sněhového obžerství, odhodlaný zvítězit na své cestě. O pár metrů níž a desítky centimetrů hloub ustaluji svoji stopu a nabírám rychlost. Sráz je strmý. Sníh mě musí vézt, i když nechce. Je to boj mě proti živlům. Vítr přitvrzuje a s ním i síla sněhu. Sněžení přechází v chumelenici a ta ve vánici. Je mi to jedno. Nemám co ztratit. Rozhodl jsem se. 
A jak jedu a zrychluju a přestávám vidět, ztrácím i kontrolu. Začínám bojovat, abych se udržel na nohách. Chci to skončit stylově. A ten boj mi vlívá adrenalin do žil a já začínám navzdory svému přesvědčení ožívat. Zkoumám ten pocit a mlhu a sníh a svoje síly a najednou... Co to je? Něco jede k útesu se mnou! Co to...? Snad ne lesníkova dodávka?! Nic jiného tak velkého a rychlého to být nemůže! 
Snažím se zaostřit, skoro si nevidím na nos. Jede to hodně rychle, skoro stejně rychle jako já. Bože, snad se zastaví! A jak se pomalu přibližuju, dodávka si sedá a s tím sednutím se objevují na střeše dvě jakési rozvětvené antény. To nemůže být lesník! Ten nemá žádné antény! Bolest i zápas teď přebíjí zvědavost a já nabírám ještě větší rychlost. 
A jak se přibližuju, jsem čím dál víc zmatený. Už je jasné, že to není dodávka. Že antény nejsou antény! Že to není žádné auto ani stroj! Je to zvíře! Je to los! Obří los, co po zadnici sviští kopcem dolů. 
Za jeho monumentálním pozadím se zvedá sněžná clona a já se do ní pouštím. Vzrušením a rychlostí se mi chvěje celé tělo. Taktak se držím na nohách. Nemůžu to už vydržet a propadám v hysterický smích. Los! Na zadku! Na sněhu! Kopcem dolů! Zapomínám na důvod i nevyhnutelný konec své cesty.
Už jsem po jeho boku. Clona i vánice mizí. Otáčím hlavu, abych si ho prohlédl. Naše oči se setkaly. A na mě kouká to velké krásné losí oko plné strachu a hrůzy, vlhké od slz pro budoucnost. Čas se na dlouhou vteřinu zastavil. 
Los ví, co ho čeká. Boj s přírodou nevzdává. Hrabe a usilovně se vzpírá kopyty ve snaze zázračně zastavit, ale jeho pohled prozrazuje, že už ví. Nespouštím z něj oči. Potřebuje mě. Je za mě vděčný, nechce být sám. A ta hluboká čerň jeho očí mě pohlcuje a já propadám v pláč. Za losa. Za sebe. Za krásu světa, ve kterém jsem našel společníka na své poslední cestě. Stali se z nás spojenci. Naše osudy se spojily. A my po nich jedeme neschopní je zastavit. 
Jedeme, letíme, padáme, spolu.   
Los zachránil moji duši.