Lidoskop - kabaret, který vás odhalí

Lidoskop – kabaret, divadlo, muzikál a nový cirkus v jednom – je už podle popisu představení velice ambiciozní. Slibuje neotřelou zábavu, nevšední zážitek a něco zcela nového, co tu ještě nebylo.

Lidoskop měl úspěšnou premiéru 13. dubna 2012 v divadle Palace a od té doby je každá repríza úplně vyprodána. V recenzích se dočteme, že toto představení zaručeně odhalí všechny naše nejskrytější touhy a zhmotní ty nejtajnější sny. Stručně by se děj Lidoskopu dal shrnout do jedné věty: řada devíti po sobě jdoucích cirkusových čísel, pospojovaných stand-up humorem Tomáše Matonohy, coby divadelního revizora. Matonoha ve svých vstupech rádoby nahlíží do nitra vybraných diváků, rozdává jim červené a bílé kuličky a zhmotňuje na jevišti jejich nejtajnější touhy.

Že se bude jednat především o touhy sexuálního charakteru by se asi dalo očekávat. Sledujeme tu nejprve motivy ženské rivality, mužského přátelství, velmi povedené tanečně-akrobatické menagé a trois, a také poněkud deviační touhu akrobata na laně po návratu do mateřského lůna (číslo, protknuté zároveň jakousi pochybnou spiritualitou a křesťanskými symboly). Dále však začne takzvaně přituhovat a najednou jsme přímo v divadle svědky scén neskýváné pedofílie ve stylu japonských hentai filmů, masturbace alias tance ve spodním prádle u kovové tyče a dokonce do očí bijícího rasismu a xenofobie při uvádění vstupů cizích uměců (podle Matonohy jsou to „afektovaná“akrobatka z Ruska a „nezvladatelná“ tanečnice afro-kubánského původu). Vše nakonec vyvrcholí rádoby skandálním odhalením – sám revizor Matonoha má totiž zálibu v převlékaní se za drag queen.

Nutno říci, že kvalita jednotlivých akrobatických a tanečních vstupů je velmi profesionální a na české poměry vskutku nadprůměrná. V představení učinkují nejlepší z nejlepších, mladí a šikovní kluci a holky, kteří udělají téměř cokoliv, aby publikum pobavili. Během večera dojde k několika skutečně silným momentům, například až tříminutové topení jednoho z akrobatů (Zdeňka Moravce) nebo drobné, ale velmi vtipné intermezzo s výměnou rekvizit v podání Lindy Fernandez Saez, stejně tak se dobře dívá na lehké a příjemné číslo o krátkých alias dlouhých sukních děvčat (a chlapců). Rovněž scénografie jako taková by se dala popsat jako minimalistická a velmi povedená, kostýmy jsou funkční a krásné zároveň.

Z celého představení však číší jakási křečovitost a nervozita, která se znatelně přenáší na díváka. Vyvolává to pocit, že ačkoli se všichni účastníci děje na jevišti velmi snaží předvést to nejlepší, co umí, celkový dojem je spíš melancholický až smutný. Skutečně se herci musí svlékat do spodního prádla a vytahovat vibrátory, aby diváky zaujali a pobavili? Skutečně je potřeba uvádět černošskou tanečnici v kostýmu opice, aby bylo poznat, že je exotická a jiná? Opravdu se musíme na jevišti dívat na vystrčené zadky a poslouchat chlípné Matonohovy poznámky, abychom něco konečně ucítili? Jsou tato klišé tím realistickým odrazem tajných přání většiny českých diváků?
Odpovědi na tyto a jiné otázky najdete (možná) v tomto i dalších představeních divadla Palace.