Kultovní kolotoč Barbory Bálkové je v Budějovicích.

Kdo ještě neviděl kolotoč diktátorů činorodé výtvarnice Barbory Bálkové?
Nedávno se otevřela další možnost spatřit tuto instalaci, v hyperrealistické dokonalosti a životní velikosti zobrazující čtyři diktátory moderních dějin v poněkud nelichotivých pózách, a to v českobudějovické Galerii Mariánská. Nenechejte si tu šanci ujít, toto sarkastické dílo s názvem “Odnikud nikam” se totiž pomalu, ale jistě stává dílem kultovním české soudobé kultury.
 
Pro výstavu nesoucí název Odvrácená strana ráje jsou diktátoři instalací nejexponovanější a nejrealističtější, avšak jistě ne zastiňující vše ostatní. Barbora, která má za sebou celou řadu výstav včetně zahraničních, pracuje dlouhodobě s tématy jisté bezbrannosti člověka vůči problémům doby, do které se narodil. Já to chápu jako sdílení zkušenosti z útlaku totalitního schematu společenství, zneužité touhy po moci, které se periodicky vrací lidstvu jako bumerang a zároveň vidím něco více osobního, prožívání “iniciační” bolesti jedince, střety s realitou, provázející nás od útlého dětsví. Oboje něco, co jsme dostali do vínku, aniž bychom o to žádali. V kontextu doby a společenských nálad jde o témata velmi aktuální.
 
Při této příležitosti jsem se i pro čtenáře ProtiŠedi zeptal Barbory Bálkové na pár věcí:
Hitler, Stalin, Mao a Kim poníženi na kolotoči. Zůstanou uzavřenou partou nebo se můžeme dočkat dalších členů této bizarní společnosti? Jde o otevřený koncept, nebo ukončené dílo?
V instalaci Odnikud nikam, což je vlastně otočná plošina se čtyřmi zmíněnými figurami, je to sestava konečná. Točí se na kolotoči o třech metrech v průměru, ač se to nezdá, jde o celkem rozměrnou instalaci s omezenou kapacitou figur. Původně jsem jich plánovala alespoň pět. V rámci rasové pestrosti jsem chtěla ještě afrického diktátora. Koncept nicméně otevřený je. Podobnou tématiku rozvíjím ve své nejnovější práci s názvem Jsem víc, když nejsi, která je rovněž prezentovaná v Galerii Mariánská. Jde o prostorovou instalaci devíti železných křížů velikosti dospělého muže, z nichž čtyři fungují jako věšáky pro uniformy z imitace lidské kůže, vlasů a kostěných knoflíků. Zbylé kříže zůstávají dosud obnažené. Uniformy patří Idi Aminu Dadovi, který měl být původně pátým v osazenstvu kolotoče, Reinhardu Heydrichovi, Horatiu Herbertovi Kitchenerovi a čtvrtá je uniforma bojovníků ISIS. Přičemž na dalších budu ještě pracovat. Společným jmenovatelem těchto lidí ve stručné zkratce je, že využili své vojenské postavení k zločinným praktikám, jež poznamenaly život tisíce civilních lidí. Uniformy z kůží jsou zde jakési relikvie jejich obětí, díky nim zjednodušeně řečeno zmínění lidé posilovali svou moc.
Existuje nějaký primární pocit, pro který tvoříte? Katarze, satisfakce, relax, úleva, hrdost… jaký má pro vás právě tento pocit důležitost?
Primární důvod je nutkání vidět realizovanou svoji myšlenku, vizi v hlavě, která chce ven. Samotný proces práce někdy bývá manuálně monotónní, má svůj řád, což je občas i jaksi terapeuticky příjemné. Asi příliš nejsem typ procesuálního tvůrce, kterému se dílo mění živelně pod rukama a on vlastně neví, jak nakonec dopadne. Já prostě chci realizovat jasnou vizi a u některých speciálně instalací příliš nezáleží, jestli ji udělám sama, nebo část práce někomu zadám. U fotek je to odlišné, ty musím mít jednoznačně pod kontrolou a co se maleb týká, tak to jsou i tematicky věci nejvíce osobní, tudíž odvislé od těsného kontaktu s plátnem. Malby jsou taky z uvedených způsobů vyjádření nejvíc vyčerpávající zápas a osobní zápasy vede člověk vždycky sám. Když se zadaří, tak někdy přijde i úleva, že už je ta dřina za mnou.
Jakousi satisfakci jsem zažila, když žena, která se svezla na Hitlerovi v mém kolotoči, řekla, že to byl pro ni velmi silný pocit, protože polovina její rodiny zemřela v koncentračním táboře.
Jste malířka, fotografka, tvoříte objekty. Určuje pro vás formu obsah nebo je to jinak? Máte například “fotografické období” ?
Jak už jsem naznačila, většinou obsah přizpůsobím médiu. Dalo by se říci, že instalace se nejvíce dotýkají šířeji srozumitelných aktuálních témat. Ale absolutně obecně to neplatí. Některé mé instalace jsou velmi osobně intimní jako třeba Modlitební kniha, instalace knihy z kapesníku vyšitých mými vlasy. A některé fotografické série osobní zase nejsou vůbec, ačkoli v nich „herecky“ funguju pouze já, jako třeba v souboru Český vítěz (rovněž v GM), nebo v sérii Předvolební kampaň, v níž jsem se fotila v pozici prostitutek, které loví své klienty prostřednictvím reálných volebních hesel politiků.
 
Takže, nezapomeňte, Odvrácená strana ráje. Možná i pro vás o jeden důvod navštívit České Budějovice víc.
 
www.galerie-marianska.cz/vystava-barbory-balkove/
www.barborabalkova.cz/
 
Jiří GMX Michálek, 8.3.2016
 
fotografie Barbora Bálková + fotografie autorky Jan Šída, Právo
 
Výstava: Barbora Bálková / Odvrácená strana ráje
Galerie Mariánská, České Budějovice
19.2.-31.5.2016