Krutá recese v londýnské galerii

Jestliže za zlatých časů postmoderny bylo možné všechno, pak dnes není možné nic. Zhola nic a zvlášť ne v Londýně. Na jedné ze svých občasných nedělních vycházek do Tate Modern jsem nečekala nic neobvyklého. Vše pěkně kurátorsky vymyšleno, galerie, která má hlavu i patu a zkrátka žije (ne jako upocená tetička z Prahy, kterou navštěvují už jenom moravské školní družiny). V pátém patře jsem ale zhlédla nevídanou věc.

Místnost mezi arte povera a Beuysem se právě rekonstruovala a připravovala na další výstavu. Nikde nic, nikde nikdo. Jen u stěny kovová židle, na které seděl muž v kostkované košili, s papírovou taškou na kolenou a černou čepicí srolovanou přes hlavu. Vůbec se nehýbal. Kde to jsem, co se to děje? To už je Fluxus, ještě arte povera nebo snad Beuys? Na stěnách nikde žádná nápověda, nikde žádný text. Oči dalších příchozích čumilů nervózně kroužily kolem objektu. (Objektu, konceptu, antiumění?) Bavila jsem se skvěle, avšak krátce. Asi za tři minuty byl vtipálek odhalen a vyveden. Tady v Londýně nejsme totiž na nějaké takové nejapnosti zvědaví, tady má všechno přesný řád a formu, která se neporušuje. Ale jakou formu čekáme od sochy? Co je socha? (A nedejbože, co je socha ve dvacátém a jednadvacátém století). Může být socha třeba živá nebo to už je trošku moc?? 

Každý, kdo tápe stejně jako já, by měl zavítat na výstavu Modern British Sculpture do Královské Akademie umění. (Vaše pochybnosti se pravděpodobně ještě prohloubí, ale aspoň budete mít o čem premýšlet při zpátečním letu do Prahy). 

Všechno, co jste kdykoliv předpokládali, že je socha: tu neuvidíte, všechny známá jména: tu neobjevíte. Nevystavuje tu Kapoor, neni tu nic z pop artu a pramálo konceptu. Zkrátka: žádná dechberoucí přehlídka britského sochařství. Zato ale můžete lehce objevit souvislosti mezi nejstaršími sochařskými projevy na území Británie a všemožnými výstřelky sochařství dvacátého století. Všechno splývá v jednu souvislou linku, která vznikla v dobách, kdy prapředek vyrýpal z kosti první sochu. Troufalost kurátorů opomenout nejznámnějši jména způsobuje, že to, co byste od výstavy čekali –uvidět zástup zvučných jmen britských sochařů dvacáteho století – je zcela vynecháno. Raději se tu vhání čerstvý vzduch do zažitých představ o všemožných vlivech, které působily na sochařství dvacátého století.

A to je teď v předjaří (když Vás tu v galerii nenechají ani posedět na židli se sáčkem na kolenou} velice osvěžující.

tetx: Barbora Ševčíková