KoncertoTip: LIEVE ZEFIRO, LEHKÝ VÁNEK. Eros a emoce na sklonku Nejjasnější republiky benátské

Nádhera a úžas. Kaleidoskopické emoce a technická virtuozita. Jemná introspekce a poetické předivo. Žádný jiný hudební žánr v rozsáhlém barokním repertoáru nedokázal takovým způsobem spojit do jediné krátké formy tolik expresivních prvků s tak velkou silou a přesností jako právě žánr italské kantáty. Kantáty psané na počest vysoce postavených mecenášů vznikaly v okázalých pokojích šlechtických paláců a byly určeny vzdělanému a odborně erudovanému obecenstvu. Byly vizitkou skladatelské schopnosti autora a technické virtuozity interpreta.
 
Téměř všichni evropští skladatelé 17. a 18. století se podrobovali této zkoušce skladatelské dovednosti a samotný Händel v době svého působení v Itálii si chtěl osvojit tvůrčí techniky, textovou a melodickou expresivitu, tedy prvky, které později nalezneme v operách a oratoriích.
 
V Benátkách na počátku 18. století, kdy se již blížil jejich pád, získávají Vivaldi a Marcello publikum a  slávu.  První z nich je sám sobě schopným manažerem a neúnavným skladatelem úspěšné hudby;  druhý je právník, literát, básník a hudebník. Vivaldi: člověk svobodného ducha, originální, nepřizpůsobivý, neúnavný cestovatel i přes zdánlivě chatrné zdraví; Marcello: člen Akademie Arcadia a neochvějný zastánce “dobrého skládání”, těsně spjatý s benátským impériem. Dvě hloubavé duše protikladné v životě i v hudbě.
 
Obě Vivaldiho kantáty byly napsané v roce 1733 a jsou uchované v rukopisech v Sächsische Landesbibliothek v Drážďanech. Poetický text kantáty Pianti, sospiri vypráví o úkladech nevěrné a lživé lásky, která vyvolává tomu odpovídající nevlídnost, opovržení a krutost.
 
Neopětované city odmítnutého milence tvoří základní osnovu kantáty Qual per ignoto calle: strach z opovržení a naděje v pokání milované osoby jsou city, které se střídají v básníkově srdci.
 
Rukopis Lieve Zefiro (Lehký vánek) je součástí sborníku kantát, který je uložen v knihovně Biblioteca Marciana. Text lze považovat za dílo samotného Marcella, kterého těšilo, že se od Vivaldiho odlišoval také svým členstvím v Akademii Arcadia a svým vysokým literárním vzděláním. Také v kantátě Lieve Zefiro, napsané pravděpodobně v první polovině 18. století, se poetický text odvíjí v alegoriích, když je milenec přirovnáván k nerozvážnému lodivodovi, který vyplouvá na širé moře, neboť spoléhá na bezvětří, které se však k jeho smůle brzy změní v zuřivou bouři.
 
V souladu s dobovou stylovou literární praxí sdílejí kantáty, pojaté jako paradigma dvou expresivních světů, téma protikladného vztahu k předmětu lásky, přičemž popisné metafory vycházejí z kánonů v té době módní metastasiovské poetiky, ve které jako by harmonie verše sama diktovala hudbu, kterou má být ozvučen (C. Bernardi, C. Susa  - Storia essenziale del teatro).
 
Obě Vivaldiho skladby představují hudební materiál naplněný smělými harmoniemi, vokální virtuozitou a koloraturami, čímž je dosaženo umocnění expresivity verše. Síla textu je ještě umocněna   neobvyklým vyhledáváním barvitých efektů, které jsou často na úkor jasné srozumitelnosti samotného verše.
 
V přímém kontrastu k tomu nese naopak Marcellova kantáta svoji vlastní stylistickou pečeť uvnitř jasného strukturálního rámce, kde se expresivní prvky projevují zcela zřetelně. Všechno zapadá do čitelnější osnovy s arkadickým nádechem. Vzestup k expresivnímu vrcholu od ústředního recitativu k závěrečné árii probíhá přímočaře s geometrickou přesností. Poetický Marcellův text je naplněn mytologickými alegoriemi, které byly v Akademii Arcadia v 18. století ve velké oblibě. Za povšimnutí stojí jeden prvek typický pro Marcellovu vokální tvorbu: neobyčejný rozsah pěvecké osnovy, kterou rozšiřuje především směrem k nízké poloze hlasu.
 
Program doplňují dvě sonáty pro violoncello a basso continuo G. B. Plattiho a B. Marcella.  
 
Obě tyto skladby jsou prosycené estetikou afektů a vyznačují se vybroušeností detailů typyckou pro pozdní baroko. Zatímco ale u Marcella je hudební styl poznamenán intelektuální okázalostí, kterou lze nalézt i v pěveckém repertoáru, v Plattiho dílech nabývá italský styl přísnějších forem příznačných pro německý styl.
 
Účinkující:
Francesca Biliotti – mezzosoprán
Gioele Gusberti – violoncello
Donatella Busetto – cembalo

 
PROGRAM
Vivaldi (1678 – 1741)
Pianti, sospiri
Kantáta pro alt a continuo
 
G. B. Platti (1700 – 1762)
Sonáta č. 2 d moll
Largo, Allegro, Adagio, Fuga a tempo giusto
 
B. Marcello (1686 – 1739)
Lieve zefiro
Kantáta pro alt a continuo
 
B. Marcello (1686 – 1739)
Sonáta č. 6 G dur, op 2
Adagio, Allegro, Grave, Allegro
 
Vivaldi (1678 – 1741)
Qual per ignoto calle
Kantáta pro alt e continuo
 
30. srpna 2016 v 19.00 hodin
Kaple Italského kulturního institutu
Vlašská 34, Praha 1