Koncert Portico Quartet. Sní humanoidi o elektrickém jazzu?

Psát report z koncertu Portico Quartet je jako zkusit se neutopit po třech dnech plavání oceánem. Člověk by to nejraději vzdal a ztratil se v mohutných, leč uklidňujícíh vlnách a propadl se do všeobjímající hloubky snění. Ale ví, že se musí soustředit a neztratit šajna (a po koncertě se alespoň pokusit šlohnout z pódia setlist, což ale nakonec nebylo třeba).
Mám radost, že jsou zpátky jako kvartet. Jejich tříčlenný výlet do vod Ninja Tune byl docela zajímavý, nicméně s posledním albem, trochu sarkasticky nazvaném Art In The Age Of Automation, přibrali nového hráče na hang a vrátili se ke svému původnímu zvuku. A to je dobře.
Ještě, než koncert začal, člověk by si vzhledem k množství nástroujů a modulů pomyslel, že přijel dokonce sextet. A tomu pocitu nezůstali nic dlužní ani při poslechu. Přesto, že hrají v podstatě minimalistický ambient, kde se často jako smyčka opakuje jeden motiv, promyšleným vrstvením nechávají zvuk narůst do netušených jazzových světů. Už v první skladbě, úvodnímu songu Endless z nové desky, se zatřásl sál. Saxofonista Jack Wylie otevřel snovou krajinu sopraninovým ságem, které na první pohled vypadá jako dětská hračka, dokáže však vyloudit sytý a teskný zvuk připomínající Chrise Isaaka v batolecím věku.
Koncert až do konce neztratil na mohutnosti. Portico Quartet patří mez ty kapely, které se místo předvádění na pódiu věnují hlavně svým nástrojům. Vypadají jako čtveřice autistů, která dokáže vtáhnout publikum do svého univerza, skrytého za zrcadlem, a nechat ho skrze hudbu porozumět, aniž by museli navázat oční kontakt. Během vystoupení asi třikrát stručně promluvil Duncan Bellamy, ale většinu času nechal hovořit svůj set bicích. Hutnost zvuku ještě podkresloval basák a kontrabasák Milo Fitzpatrick, který si kromě strun pohrával s loop stationem a pár efekty.
Nejvíc pozornosti ale poutal nový člen kapely, Keir Vine, který hrál na synťáky a především se staral o nástroj, signifikantní pro Portico Quartet, již zmíněný hang (plechový melodický bubínek ve tvaru ořechu s karibským zvukem). Při rytmicky téměř neuchopitelné skladbě Rubidium na ně dokázal strojově přesně opakovat základní melodickou linku v obdivuhodném tempu bez mrknutí oka téměř deset minut.
Název nové desky Art In The Age Of Automation tak skvěle vystihuje zážitek z koncertu. Zdánlivě nekonečné smyčky, vrstvící se na sebe jako stránky papíru pod pokaženou tiskárnou, jsou téměř strojovou automatizací, která je však odehrána neuvěřitelně živě a živelně, s pulzující energií. Ambient, u kterého máte stěží čas se nadechnout, natož se neutopit ve snách.
A jak koncert Portico Quartet otevřeli, stejně stylově ho uzavřeli. Totiž poslední skaldbou z nového alba Lines Glow.