Kdo je spoluautor slavné knihy Kmeny Karel Veselý?

S Vladimirem518 udělal výbornou knížku, objevuje se v médiích... co je zač?
Karel Veselý popírá spoustu mýtů. Dokáže se uživit psaním o kvalitních tématech, a to ne díky kamarádíčkům v Praze: funguje z Moravy a dává si pozor, aby měl čas na svoje děti. Jak se to stalo?
 
Jak jsi dospěl k tomu, co děláš?
Když jsem skončil s vejškou, tak jsem přemýšlel co dál a říkal jsem si, že by bylo fajn psát, protože jsem už za sebou měl dlouhou historii ve vydávání vlastních fanzinů, ať už papírových nebo mailových. Oslovil internetový časopis na Novinky.cz, tak jsem tam psal, to mě ale samozřejmě neuživilo, tak jsem i čtyři roky učil. Vystudoval jsem anglistiku, takže jsem mohl učit na jazykových školách a tak. A ten objem psaní se zvyšoval a zvyšoval, až jsem si řekl, že bych se mohl zkusit živit jenom psaním. To samozřejmě bylo ze začátku dost těžké. Ani teď to není nějak extra, ale dá se tim uživit. Je to lepší, než chodit učit a koukat se na otrávený kantory ve sborovně a nebo žáky, který škola nezajímá. Je to svobodnější.
 
A jaký to je, být na volné noze a udržet si režim? Spousta lidí říká, že se fláká a pak nestíhá.
Hlavně je potřeba mít velkou sebedisciplínu. Neřikám, že ji mám, ale snažím se. Můj pracovní čas je limitován taky tím, že mám rodinu. Ráno odvedu syna do školky a pak jdu do kanceláře, do který jsem se přesunul po pěti letech home office. Snažím se být zpátky doma třeba v pět, abych mohl ještě trochu pomoci doma. A nechávám si volný víkendy, abych se osvěžil, ale v neděli odpoledne už se většinou chystám na pondělí. Ale režim je důležitej, naplánovat si to, mít řád a vědět, kolik toho uděláte za den a dodržovat termíny.
 
A co teď všechno tropíš?
Jsem na půl úvazku na Aktuálně.cz, to je jistota. Taky spolupracuju s Radiem Wave, pro který dělám externího dramaturga a píšu recenze, taky píšu pro Nový prostor, občas HISVoice, Právo, A2 nebo Lidové noviny. Sem tam tiskovky. Pomalu se dostávám do stavu, kdy můžu odmítat zakázky. Ale je potřeba být opatrný.
 
Tys dělal podcasty ještě dřív, než někdo věděl, co to podcast je.
Měl jsem blog a tohle byla věc, která mi získala zájem čtenářů i lidí z médií. Napadlo mě, že by bylo super, kdybych mohl muziku, o které tam píšu lidem taky pouštět. Zjistil jsem, že je to vlastně hrozně jednoduchý, koupil jsem si mikrofon a nainstalovat si prograt a v tom se naučil za půl hodiny, jak to funguje. Teď už na to bohužel není čas, radši než práci zdarma trávím čas s rodinou.
 
A jak to bylo s tvým průnikem do hudby?
Měl jsem štěstí, že jsem psal o věcech, o kterých tehdy moc lidí nepsalo a byl sem schopen o tom psát na úrovni, která se novinám hodila a potřebovali pokrýt tu oblast. Vlastně sám jsem se ucházel jenom o místo v novinkách.cz a musicserveru, jinak si pak už všichni editoři našli mě. Asi to bylo tim, že jsem začal psát o věcech, kterém se u nás nikdo nevěnoval, v roce 2004 ten hip hop byl o něco, co se k nám dostávalo a bylo to velký. Noviny měli pocit, že je o tom třeba psát, třeba z lidovek mi tehdy volali, že chtěj něco o hip hopu, že je jedno, co to bude, ale ať je to o hip hopu. :) Takhle to fungovalo, bylo to štěstí. Mě vždycky zajímala hudba, o který se u nás moc nepsalo. Rozsah jsem měl vždycky širší, hip hop mi ale pomohl v začátcích.
 
Takže u tebe neplatí to, že musíš pařit se správnýma lidma ve správných barech, prostě to zafungovalo jinak.
Asi to bylo štěstí. A taky možná bylo dobrý to, že jsem začal psát relativně pozdě, už jako dospělejší, bylo mi 25, dneska všichni píšou už v 18 a to možná byla taky výhoda. Že už jsem měl nějakej rozhled, nebylo to jen nějaký fanouškovský psaní o dojmech. Myslim, že spousta „hudebních publicistů“ se dneska ztrapní, ještě než jim je devatenáct, lidi si na ně ukazujou, že to je ten, co psal o tý a tý kapele a bylo to hrozný... Většinou je poznat, když někdo píše v sedmnácti. Tedy pokud ti taky není sedmnáct :)
 
Takže teď jsi doma na Moravě a jednou za čas někam vyjedeš?
 
Jo, většina věcí se dá řešit přes Skype a mail, takže do Prahy vyjedu tak jednou za 14 dní. Co si budeme povídat dneska ty média fungujou jako továrna a jsou rádi, když jim pošleš text a nemusej s tebou víc řešit, maximálně ti pošlou korektury.
 
Baví tě ještě psát o muzice? Hodně lidí říká, že je to v pětadvaceti přestane bavit..
No možná je to tim, že jsem začal psát až v 25 mě to ještě baví. Nedávno jsem měl výročí deseti let od prvního článku, za který jsem dostal peníze. Nepřijde mi, že je to ještě tak moc. Znám pár lidí, kteří o hudbě píšou delší dobu a jsou pořád to má náboj. Je jich pár, ale jsou. Pořád mi to dává nějakej náboj. Hudba je téma, ve který se spojuje spousta dalších kulturních oblastí a to je na tom skvělý. Napadne mě třeba, že bych mohl napsat článek o obalech desek a pak měsíc studuju úvody do grafickýho designu. Nebo že napíšu o nějaký africký kapele a tak si o tom nakoupím knížky. Samozřejmě, že je na mým psaní možná někdy trochu poznat, že člověk toho musí psát hodně, aby se uživil. Někdy mám dny kdy si v poledne řeknu, že na všechno prdím a jdu s synama do lesa.
 
Je potřeba mít i něco jinýho, ne třeba nutně pracovně,  překládal jsem, což mě moc nebavilo, přišlo mi to málo kreativní, ale nějaký úniky občas jsou třeba to rádio, kde člověk vybírá písničky.
Namlouvání recenzí je taky zábavnější. Poslední dobou si mě zvou na přednášky, příležitostně se nechám přemluvit a hrajeme s kolegou Alešem Stuchlým jako Iva 8 Bitová a DJ Menšík. No a do toho ty knihy, což jsou sice samo o sobě strašlivě stresující záležitosti, ale zase je to takové osvěžení pracovat na něčem větším. A taky je to něco, co má delší životnost než článek v novinách, který už je za 24 hodin mrtvý.
 
Zní to kreativně, ne?
 
Jediná věc, která mě trochu mrzí je to, že se nemůžu tak často stýkat s kolegama. Přijde mi, že dělám z novinářský práce tu horší polovinu – jen to sezení u počítače a jen minimálně kecání o hudbě nad pivem.
 
A chodíš na koncerty?
No.. chodíval jsem víc, jezdil jsem do Vídně, Bratislavy, ale teď jsem víc s rodinou, mám dvě děti a taky už moje tělo trochu hůř reaguje na paření. Takže dávám přednost rodině. A možná jsem kritičtější a víc si vybírám. Dřív jsem se klidně navečer sbalil, jel do Prahy na koncert na Sedmičku a ráno jsem jel autobusem zpátky, ale to už bych teď neudělal... Leda by to bylo něco fakt velkýho.
 
Který média nejradši sleduješ?
Je potřeba být v obraze. Já mám pořád takový zvlášní pocit, že mi někde něco uniká, což už je možná nějaká nemoc. Sleduju třeba metablog Daily swarm, který shrnuje zajímavý publicistický texty věci na netu. http://www.thedailyswarm.com/ , filtrujou to a vybíraj ty podstatný věci, ale zároveň ti to nezúží obzor. Taky pak čtu blogy svých oblíbených autorů a ty velký média jako New York Times nebo Guardian. Za strašně důležitý považuju číst knížky o hudbě, kterých teď vychází opravdu hodně. Teď nechci, aby to znělo nějak pohrdavě, ale český média nečtu skoro vůbec – mám pocit, že je to zbytečný. Až na pár výjimek je tady publicistická kultura na dost tristní úrovni.
 
Média dneska fungují komerčním způsobem, mají pocit, že se musí lidem podbízet, což znamená ve většině případů, že chtějí aby novinář v kulturní rubrice psal o něčem, co už ti lidi znají. Což je popřením toho, co by měl novinář nebo publicista dělat – říkat lidem věci, o kterých ještě neví. Podle mě to vede k degeneraci celý kultury a potažmo společnosti.
 
Na druhou stranu je tady internet, na kterým vyrostly generace lidí, kteří mohli poslouchat tisíce nejrůznějších stylů a nebyli – jako já v devadesátých letech – odkázáni na kazeťák a nahrávání písniček z FM4 (rakouské veřejnoprávní rádio). Doufám, že z lidí, kteří si dneska stahujou deset alb denně, se někteří o muziku třeba začnou zajímat trošku hlouběj a šance tu je..
 
A co nějaký nový styly a žánry? Mně přijde, že se nikde nic novýho neděje...
Možná už to došlo do takový cynický fáze, že ten „hype“, který internet rozjel kolem nějakého nového stylu je tak krátký, že už ani nemá cenu o něm psát. Já to dřív vnímal hrozně vážně, tyhle nový styly, ale zhruba kolem „chillwave“ mi došlo, že už je to víceméně jenom hra. Ale s tím, že se nic novýho neděje spíš nesouhlasím – věci se dějí, ale je jich tolik, že se jakoby vzájemně vymazávají. Ještě před pár lety jsem si myslel, že hudební publicistika skončila, protože lidi si o hudbě nemusí číst, můžou ji rovnou poslouchat. Na druhou stranu je toho ale tolik, že naopak roste potřeba po tom, aby ti někdo doporučoval, co stojí za poslech a taky hlavně proč.
 
Takže hudební publicista jako trychtýř?
 
Jo, protože těch blogů je miliarda a člověk prostě neví, kterej číst. Já si rád přečtu blog člověka, kterej vim že napsal nějaký knížky, že má nějakej názor.
 
Zajímá mě teoretická věc popu, věci kolem toho,takže jsem začal skupovat knížky o hudbě, bavilo mě číst o tom z jinýho hlediska než z publicistickýho s tim, že je za tím i něco kulturního. Což byl potom vlastně důvod, proč jsem napsal Hudbu ohně. Přišlo mi, že nemá cenu vysvětlovat o čem je hip hop, když nevysvětlím co to je jazz a soul, co to je sampling, co to je voodoo... A tak kniha nakonec začíná transporty otroků z Afriky do Ameriky.
 
Napsals knihu Hudba ohně. Přibliž ji.
Hudba ohně vznikla jako nápad dát nějak dohromady články, který jsem napsal na téma tzv. černé hudby a všech jejich možných odnoží. Vznikla z toho taková hypertextová síť, do které jsem nakonec musel 90 % textu dopsat. Není to historie A do Z, spíš jde o různé pohledy na některá témata, která se vinou dějinami černé kultury. Nejdřív to samozřejmě nikdo nechtěl vydat, protože u nás se prý knížky o hudbě neprodávají pokud nejsou o Queen nebo Beatles. Jeden vydavatel mi řekl, ať radši napíšu knížku o Nazareth, že se to prodá skvěle :) Naštěstí to vzal pod sebe Bigg Boss. Vladimir518 mi z nějakého záhadného důvodu uvěřil, že to jsem schopen napsat a že to bude dobrý. Získali jsme na to i nějaké granty, Vladimir udělal krásný obrázky, který jsou v hiphopovém stylu a vznikla z toho moc pěkná věc, která byla za tři měsíce vyprodaná. Teď sháníme peníze na dotisk a chceme udělat i elektronickou verzi.
 
A jak se přihodila knížka Kmeny?
Vladimir mě oslovil, abych mu pomohl s tímhle fakt velkolepým projektem, který mapuje českou subkulturní scénu. Původně jsem měl všechny články napsat já a jeden sociolog, ale vzhledem k tématu i času, který na to byl, to nepřicházelo v úvahu. Dali jsme dohromady seznam subkultur a pak hledali lidi, kteří by napsali text a zároveň nám sehnali lidi na focení. Vladimir je naštěstí tak výrazná osobnost, že měl mezi těmahle lidma spoustu kamarádů a kontaktů. Měl „svoje“ lidi mezi technařema, motorkářema, blackmetalistama, pankáčema nebo lidma z tuningový komunity. Pochybuju, že u nás existuje jiný člověk s takovým respektem, který by byl schopný to dát všechno dohromady. Kdybych za nima přišel já, že je chci vyfotit, tak by se mi vysmáli. Já jsem zase znal publicisty a nebo lidi z hudebních subkultur. Ta knížka je ale hlavně o krásných fotografiích, které dělal Tomáš Souček. Je to nádherný artefakt. Když jsem ji poprvé viděl v tiskárně, úplně se mi zastavil dech. A pak ten křest v Meetfactory, na který přišla spousta lidí, o kterých se tam píše. Byl to fakt skvělej pohled, když se bavili hackeři s kulturistama... První náklad se pak prodal během jedinýho týdne a na konci února vychází dotisk.
 
A aktuality a plýny?
V úterý 14.2. máme v Divadle Archa přednášku Hudba 2011. A na konci února vychází dotisk Kmenů...