Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Woodkid - The Golden Age

Plíživě jsme přijali taktiku špionážních robotickejch systémů na vyhledávání podezřelejch shod. Jakmile se někde objeví, třeba v textu e-mailu, slovo bomba, okamžitě to zbystří a začne generovat možný spojení s ilegálníma buňkama extrémistickejch teroristů. My, obyčejný civilisti, v době nepřetržitýho toku nekonečnejch informací, používáme podobnej klíč na rozeznávání nepodstatnýho od něčeho vyjímečnýho. Nakolik je to relevantní systém, je nasnadě, ale faktem zůstává, že funguje už skoro podprahově. Posty a statusy na facebooku necháváme bez povšimnutí, pokud se neobjeví něco, co se opakuje podezřele často a aktivita kolem vzbuzuje podivný pnutí, který nám velí klikat a pídit se dál.
Woodkid. Moniker jako víno. Dostatečně tajemnej, pevnej ve svojí údernosti, zapamatovatelnej, dobře vypadá napsanej... Navíc v poslední době enormně nadužívanej, jako přesně v těch případech, kdy se objeví něco fakt výjimečnýho. Je The Golden Age výjimečná deska? Uspokojivou odpověď těžko hledat, pokud vůbec nějaká existuje (čtěte dál, možná jo). Indicie ‘Francouz’ a ‘režisér’ jsou už tak z mýho pohledu lehce sketchy a iniciujou nedůvěru. Jenže ignorovat všudypřítomný superlativy se taky úplně nedá. Jak najít rozumnej střed, zůstat střízlivej a zároveň nepředpojatej už od začátku?
 
Ptal jsem se cestou na koncert v dodávce našeho Jirky, jestli už to slyšel a co si myslí. Ne že bych s ním vždycky souhlasil, ale ze všech lidí kolem mívá nejkomplexnější pohled a málokdy se sekne. Odpověděl mi, že ještě celý ne, že na to nemá, protože to je hrozně náladový a v tý rozmáchle filmový orchestrálnosti moc specifický a náročný na běžnej poslech. Že to chce speciální náladu a pak to může asi fungovat. To bylo ještě světlo a den jako kterejkoliv jinej. A ještě dodal něco o tom, že to je hodně perkusivní, až tribální záležitost, což moji zvědavost trochu nakoplo, ne že ne.
Počkal jsem si na cestu zpátky, hlubokou noc, tmu, klid, únavu a něco málo promile v krvi. Nasadil sluchátka, hlavu zabořil hluboko do kapucy parky a zmáčknul play. A hele! Ono to funguje! Fádní scenérie za oknem se proměnily v něco, co připomínalo tajemný fantaskní exteriéry z filmu Where the Wild Things Are od Spike Jonze... pamatujete? Pohádka pro frustrovaný děti a adulty, co nikdy nechteli dospět. Noblesní drogovej vejlet za hranice reality. Pitoreskní armáda trpaslíků, co buší svoje frenetický poselství do bubnů o velikosti hvězdný brány.
 
Film, co se prolíná s realitou a realita, která se organicky stala součástí rafinovanýho scénáře. The Golden Age je deska, která má nespočet výkladů a ještě víc možnejch úhlů pohledu na její kvality. Nezkoušejte ji ale poslouchat při konzumování vídeňskejch párků s křenem, nebo při obligátní denní cestě sockou. Kouzlo zmizí, vyprchá, nebo se nedostaví a zůstane jenom nabubřelý, leč brilantně zmáklý řemeslo filmovýho rutinéra. Nebo tak nějak. Je to subjektivní pohled, o tom žádná, ale už dlouho se mi nestalo, že by nějaká deska byla takhle striktně noční. No nic, jdu si dát cigáro do mrazivýho potemnělýho vnitrobloku a budu čekat, až se živý ploty začnou hejbat, potichu prozpěvovat úvodní pianovej motiv z The Golden Age a zvony z kostela na Jiřáku samy od sebe rozjedou začátek Run Boy Run.
 
Je to výjimečná deska. Epická, divná, náladotvorná a místama až dojemně emotivní. Občas tohle asi potřebujeme stejně jako pohlazení pohádkovejch plyšáků a konejšivost mořský pěny. Stejně jako aspoň jednou za rok vidět Where the Wild Things Are, abysme si připoměli, že svět kolem není tak liknavej a zrůdnej, pokud umíme ovládat a používat svojí obrazotvornost a bezbřehou fantazii. Dobrou noc a vám hezkej den, váš Woodkid. 
PS preview alba na itunes zde.