Junior Klub: Dnes naposled, spi sladce

Po dlouhých pětatřicet let (do výročí tedy, pravda, ještě pár týdnů zbývalo) byl občas poklidnou, občas dost bouřlivou jistotou pražské klubové scény žižkovský Junior Klub s oble uzavřeným a přesto tak nějak vesele rozevlátým psacím „j“ v kroužku na logu. Od roku 1981 ve svém nejslavnějším období sídlil na „dálném Žižkově“ na Chmelnici, po přestěhování v roce 1995 na „blízký Žižkov“ v Paláci Akropolis. To platilo až do tohoto pondělka, kdy Junior Klubu po závěrečném koncertě trojice spřízněných kapel definitivně odzvonilo.
 
(další fotky najde ve facebookovém albu)
Už výběr moderátora (či snad dobovým jazykem „konferenciéra“) – muzikologa Aleše Opekara z Popmusea – stejně jako přítomnost všech dalších významných činovníků této ctihodné hudebně-archeologické instituce dávaly při příchodu do sálu najevo, jakým směrem se bude další dění ubírat. Že na programu nebudou žádné trendy, ale počestné archaické retro. Povětšinou postarší publikum by ostatně nic jiného nevyžadovalo.
Pochopitelně nemohla chybět dobře vyzkoušená Garage, která k „pohřebním“ účelům jakožto poslední kapela na seznamu vystupujících už obdobně posloužila celé řádce zrušených pražských klubů (namátkou pradávná Petynka, již zmíněná Chmelnice či ruzyňská Delta); rozloučit se přišli i The Plastic People of the Universe a Blues Session.
Program zahajovali právě Plastici. Ač z trojice kapel s přehledem nejstarší, z pohledu Junior Klubu vlastně skoro nováčci – jak zavzpomínali pamětníci, z důvodu zákazu bolševikem si na staré Chmelnici nikdy nemohli zahrát (dokonce se tam nepodařilo zorganizovat koncert ani jejich souputnické Půlnoci). Na rozlučkovém večeru se představili s novou rytmikou poté, co kvůli osobním třenicím kapelu opustil dosavadní bubeník s baskytaristkou a z veteránů již chyběl také klarinetista Vratislav Brabenec.
Naopak žádné zásadní změny nebyly pozorovatelné na následující Garagi, která patřila k oporám Junior Klubu po celou dobu jeho existence. Jak zmínil při rozhovoru při přestavování scény mezi kapelami někdejší šéf Chmelnice Luboš Schmidtmajer, byl klub za temných dob dokonce zřizovatelem kapely (a radši rezignoval na to, aby několika mladším divákům v pouze asi zpola zaplněném sále vysvětloval, co tohle už zapomenuté slovo kdysi nejen v muzikantském slangu znamenalo).
Přímo bytostně potom s dávnou Chmelnicí byla spjata poslední vystupující kapela – Blues Session, složená ze stálých i náhodných spoluhráčů zvěčnělého Petra Kalandry a jeho ctitelů. Svůj první koncert absolvovala právě v Junior Klubu. Doma zde byly i další kapely, třeba Jasná páka a Hudba Praha. Barvy obou na rozlučkovém koncertě hájil jejich někdejší frontman Michal Ambrož (i ony se již z důvodu rozmíšek mezi muzikanty stačily rozpadnout – nebo aspoň velmi účinně rozkmotřit). Špinavý záda, Pal vocuď, hajzle i Sladce spi si s gustem s Ambrožem doprovázeným sehranými bluesmany zazpívalo početné procento pozůstalých.
Pak už nebylo moc co říct, hrálo se z repertoáru Petra Kalandry až do zdejší „policejní“ desáté hodiny, kterou jen o pár desítek vteřin přetáhla závěrečná Dylanova Like A Rolling Stone. Tím vzpomínka na „ostrůvek svobody, pohody a krásy v tom hnusným bolševickým režimu,“ jak klub právě odešedší do věčných lovišť charakterizoval frontman Bluess Session Olin Nejezchleba, definitivně skončila. Jen nejvytrvalejší pamětníci zůstali na nášup historických melodií, které jim naservíroval TeaJay Ivo.
A proč vlastně Junior Klub skončil? „Po léta byl příspěvkovou organizací Prahy 3 a ta má jiný záměr, co tady dělat s kulturou. Politici rozhodli Junior Klub zrušit. Je to přirozený vývoj,“ řekl promotér Šimon Kotek, který klubu šéfoval posledních deset let.
Kromě vzpomínek na dávnou Chmelnici z ní stále ještě něco žije – původní červené židličky, které po zrušení původního klubu její pokračovatelé převezli do Akropole. Na těch nyní můžou sedat návštěvníci smíchovské MeetFactory. „Aspoň ty jsou nesmrtelný a jen tak nikde neskončí,“ věří Šimon.

-

(další fotky najde ve facebookovém albu)