view counter
Share |

Jiří David v Číně. Co tam dělá?

foto archiv Jiřího Davida

V posledních dnech jsme vám přinesli fotky a krátké info of výtvarníka Jiřího David z Číny. Co tam ale vlastně dělá? Dejme slovo přímo jemu.
"Do Číny, konkrétně nyní do Pekingu, jsem se dostal na pozvání paní Aqin a jejího manžela, umělce Jiřího Straky.Vlastní totiž skvělý prostor s názvem China Czech contemporary art museum, a je to tedy Beijing, Songzhuang.
Provozují zde velké výstavy již asi deset let a vystavují i některé umělce z Čech. Architektem budovy galerie je známý český architekt Franěk. Galerie se stavěla cca dva roky a má přízemí a dvě podlaží. Je velmi prostorná i pro velké realizace,ale klasická média, včetně videoprojekcí a pod .V jejím zadním traktu se pak nachází několik velkých ateliérů, jak pro rezidenční umělce, tak i pro stálé pronájmy. Jeden z nich má pronajatý i galerista Zdeněk Sklenář, pravidelně ho propůjčuje mladším českým umělcům.
 
Má připravovaná výstava s názvem Jedenáct příček do nebe (myšleno příčky žebříku) bude v celém třípodlažním prostoru hlavní budovy. Budou zde malované obrazy, akvarely, zde ve studich připravené mé "domácí" fotografie, videoprojekce a jedna site specic instalace. Navíc chystám i jeden neonový objekt( který si vyžádala majitelka galerie), ten bude protínat celní fasádu. Což vše vyžaduje hodně času. Do Číny se nedá prostě vézt více větších děl a je proto nutné je udělat přímo na místě! Což má své výhody i nevýhody.Výhodou je to, že se mohu, skoro po dva měsíce ,plně soustředit na dělání vůastních věcí, a to je něčím opravdu příjemné. Všechen čas je náhle zkoncentrován na něco, co ho vyžaduje... I kdybych byl takto v Praze, pořád by to bylo jistě těkavé, rozptylující... člověk si sice nemusí být jistý tím, co dělá, ale přesto že se náhle zjevují i věci zasuté (obsahově i formálně), má to jinou energii...
Mimo jiné jsem našel před pár dny na ulici napůl čistě rozříznutý, snad asi žulový kámen(valoun), cca 8 kg těžký .Od té doby, když někam jdu, či jdeme, ho vláčím s sebou v batohu(vzpomněl jsem si tak mimoděk na to, jak má naše Markéta v hlavě onen nesmyslně utkvělý obraz toho, jak jako prvňáčci prý museli na výlet mít cihlu v batohu a dodnes si nenechá vymluvit,že je to nesmysl!). No jeho váha není zrovna to nejlepší na má záda, ale snažím se ho vždy zasadit do různých prostředí a to místo i s kamenem fotografický věcně zaznamenat (už teď je to několik desítek fotografií pro závěrečnou selekci). Vezu ho i s sebou později i na další mě přednášky(worshopy) do Xi-anu a pak na třídenní přelet do Tibetu (samozřejmě nevím ,co z toho nakonec vznikne, ale ta váha spojená se zcela odlišným kulturním i sociálním prostředím i s mým věkem s dosavadní mou paměti, prostě nějak zvláštně vyznívá do metaforického, ale zároveň do žitého fyzického údělu (navíc dobrovolného).
Jinak samozřejmě maluji na rozměrnější plátna (mám připraveno asi 17 velkých pláten, dělám souběžně i "portréty" onoho kamene, akvarely a již zmíněné fotografie a 3D objekt, který bude procházet skrze galerii (pokud to tu zvládnou? Tvrdí, že ano!).
Seznámil jsem se už i několika zajímavými lidmi a kupodivu mne ctí, a to zejména skrze mou účast na bienále, ale i z práce, které už předem dostali od čínské kurátorky a spolumajitelky galerie, kde 20.5. bude má výstava zahájena. Bydlím přímo v zadní části objektu té obrovské budovy galerie, mám k dispozici dva velké ateliéry.
Po prvních hodně ledových a silně větrných dnech (dokonce napadl mimořádně na tuto dobu v Pekingu sníh a to už na krásné rozkvetlé magnólie či broskve). Naštěstí se včera počasí radikálně opět přehouplo a už je přijatelných 23 stupňů a pod. Jídlo je samozřejmě nápadité i rozmanité a vynikající, a tak se snažím nepřejídat. Ráno například kaši z prosa, k tomu výjimečně například zeleninový knedlíček (nebo jen čaj, ale i teplou vodu s citronem), v poledne si dávám většinou úžasné polévky s mnoha různými ingrediecemi, teré si sám mohu vždy všelijak navolit, večeře jsou vícevrstevnaté, spousta příloh, můžeš mít místní pivo (to by jistě českým pivařům nechutnalo, je slabounké), či čaje, ale i jen horkou vodu s citronem (příjemné). Pijou tu však dost i místní kořalku opět z prosa (chutná však jak naše slivovice(!), je dost silná, kolem 55 procent.
Lídě jsou vstřícní, samozřejmě pro mnohé jsem takový exot, aspoň tady v naší části Pekingu (anglicky většinou neumí, chodím však často s Jiřím Strakou, který umí bravurně jejich jazyk a dost mi vběžném životě, ale například i při nákupu výtvarných potřeb, ochotně pomáhá. Mimochodem ty celé čtvrti s výtvarnými potřebami a všeho, na co si člověk vzpomene, jsou opravdu neuvěřitelné. Chce se mi tam vždy očima koupit vše. Zašel jsem ale i do okrajových původních vesniček Pekingu. Trochu takový chudinský slum, ale zdá se, že to nikomu zase tak příliš nevadí. Je tam plno různých krámku, dílniček a i často odpadků. Prý i ulička prostitutek, aby si ty tisíce dělníků, co makají na stále nových a nových megastavbách měly kam odskočit...
 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.