Jaromír Švejdík: U filmu musí člověk potlačit svý ego

Jeseničtí Priessnitz vyjeli v polovině března na Alois Nebel Tour, z čehož je patrné, že měl delší dobu přednost připravovaný film. Za úspěšnou komiksovou předlohou stojí spisovatel Jaroslav Rudiš a frontman Priessnitz Jaromír Švejdík, kterého jsem vyzpovídal na čtvrtečním koncertě v Havířově.

Přichází jaro a tak by mě zajímalo, co jsi dělal přes zimu.

Já do konce roku 2010 pracoval jako výtvarník na filmu Alois Nebel. To mi zabíralo veškerej čas. Teď se film dokončuje, hodně se pracuje s postprodukcí. Mělo by to bejt do jara hotový, ale ještě si necháváme trošku času. Premiéra by měla bejt v říjnu.

Do distribuce to koupily The Match Factory, což je společnost, která je na špici světovýho nezávislýho filmu. Takže jsme rádi, že se to asi bude promítat i venku. Jsme v očekávání.

Scénickou hudbu k filmu dělá Petr Kružík, kytarista Priessnitz. Já jsem tam využil všechny kapely, ve kterých jsem účinkoval. Umakart nahrál dvě písničky, ze kterých jednu nazpíval Václav Neckář a Marie Rottrová. Bombers budou mít ve filmu jednu písničku, kterou zpívá Václav Koubek. A Priessnitz budou mít v titulkách nejspíš Mimosezónu. Teď  mi ta práce na filmu skončila. S Priessnitz pravidelně pořádáme vánoční večírky, vždycky jsme to dělali v Jeseníku a teď jsme to rozšířili i na Prahu. V Bio Oko jsme měli akci, kde jsme promítali obrázky z filmu a všem se to líbilo, nejen kapele, ale i producentům a lidem. Tak jsme se rozhodli, že bychom mohli objet republiku, trošku to propagovat. Takže si tei zase po letech zahrajem, protože sem na tom filmu makal dva roky, tudíž sme s Priessnitz prakticky nehráli.

Jak bys popsal práci na filmu, kde všechno tak dlouho trvá? Je to sice podobně týmový jako být v kapele, ale…

U filmu je to víc vojsko, víc kompromisů, člověk občas musí potlačit svý ego. Ale jak se to sune dopředu - když je tam dobrej generál-kinoproducent - tak to jde, tak se to dá vydržet. Cíl byl jasnej, muselo se to dodělat. Nejen proto, že jsme tomu dali dva roky, ale ještě předtím jsme s Járou Rudišem furt přepisovali scénář. Nechali jsme na tom kus života. Ve výsledku ale vždycky záleží na penězích a ty se naštěstí sehnaly, takže se to nějak ufinancovalo. Alois Nebel je drahej film; jednou se natočil vizuálně a potom animátoři podle těch vizuálů překreslili film na animovanej. Takže se vlastně dělal nadvakrát. Proto to bylo takový náročný.

VELKÝ MALÝ

Ve filmu hraje i Ondřej Malý, který dostal Českého lva za roli v Poutech…

My jsme si ho tenkrát vybrali, když ještě nebyly Pouta, ale věděli jsme, že něco točí… Potřebovali jsme nějakýho toho prcka, tak jsme za nim jeli s režisérem Tomášem Luňákem do Hradce Králové. Líbil se nám a já myslím, že tam sedl. Hraje tam bezdomovce, který provádí Aloise Nebela Hlavním nádražím a zasvěcuje ho do toho života na Hlaváku. V tom filmu je docela silný obsazení. Pro nás je ale nejdůležitější, že jsme objevili Miroslava Krobota, kterej hraje Nebela. Od tý chvíle jsme věděli, že to bude dobrý. Pak tam má dobrou roli Karel Roden. Za celej film nepromluví, což zahrál krásně.

V případě Priessnitz se prezentuješ coby textař a zpěvák, ale když mluvíš třeba o tom filmu, jde o výtvarnej projev.

No, když píšu texty, tak si myslím, že jsou dost obrazový, že jsem se tady jenom vyjadřoval jiným způsobem. Celej ten projekt kolem Nebela vlastně vzniknul spolu s Jardou Rudišem, který je podle mě jedním z nejlepších spisovatelů současnosti v Česku. Šlo to tak jako samo. Už ten komiks šel sám. U scénáře k filmu jsme se na začátku trošku trápili, potom se to ale chytlo a i do tý hodiny a půl jsme se nějak dostali.

PRAHA A SUDETY

V písničce Děláže zpíváš, že „je město krám na rychlý ukojení“. Ty žiješ v Praze. Jak to město vnímáš?

Já už v Praze žiju docela dlouho a zvykl jsem si. Myslim, že Praha až na nějaký kraviny jako je doprava…

...mně jde spíš o to, jakou ti to město dává inspiraci.

O inspiraci jde spíš v tom smyslu, že je tady plno lidí, na který se můžeš obrátit, víc diskutovat o hudbě, můžeš bejt v tý kultuře víc ponořenej. Ve výsledku si ale stejně myslím, že čerpám jenom ze Sudet. Já městský témata moc nezpracovávám. Dívám se na tu Prahu furt tím vesnickým způsobem; chodím do jedný hospody, mám jeden okruh přátel.

Kde bydlíš?

Já bydlím na Letný, což je jako kdybych bydlel prakticky na malým městě. Máme tam velkej park, takže tam chodim každej den na hodinu nebo na dvě se psem. Tam si utříbím myšlenky, což funguje podobně jako ten les. No a pak jdu třeba dál kolem Vltavy a kam dojdu, dojdu. Praha je dobrá, já mám Prahu rád.

Ale písnička o ní asi nebude.

No, zatím mě nic nenapadá. S Priessnitz asi ne. S Umakartem jsme se trošku o městskou poezii snažili. Ale je to furt pohled venkovana na Prahu. Není to pohled zkušenýho městskýho týpka. Nikdy to nebude hiphopový, drsný příběh.

Vy se teď s Priessnitz asi nehrnete do skládání nových skladeb…

To ani ne. My se teď vlastně po letech scházíme… Teďka třeba děláme nový písničky, ale děláme je na zakázku pro německý rádio WDF jako rozhlasovou hru, co napsal právě Rudiš. Takže jsme něco vymýšleli a uvidíme, co z toho bude. Co zbyde, tak se použije na další tvorbu. Pak je taky další věc, že Peťovi asi zbyde nějaká hudba, co se nepoužije ve filmu Alois Nebel. Tak to snad dáme nějak dohromady. Chystáme se, že uděláme nějaký nový věci, ale ne teď. Teď jsme rádi, že jsme rádi.

INDIGOVÉ DĚTI

Odbočme od hudby a filmu. Ty jsi od podzimu otcem. Jak to prožíváš?

Je to krásný. Dcera má pět měsíců. To je nová energie, povzbuzení do života. Jak dneska říkají, to jsou už ty indigový děti. Někdy se mi zdá, že je trošku indigový dítě, že má trošku postarší duši a když se na mě podívá, tak ví věci, co já nevím. Je to zajímavé.

Kdy vlastně hrajete s Priessnitz v Praze?

Třetího května. Chtěli bychom to tam všechno využít, protože tady v Havířově třeba používáme jeden projektor a v Praze chceme šest projektorů. Takže chceme, aby lidi, co do Akropole přijdou, vstoupili do Jesenických lesů. Ještě sháníme nějakou klimatizaci, aby tam byla kosa, ale nevíme, jestli se nám to podaří.

Takže to bude, jak se říká, koncert v 5D…