Jaký byl Maxence Cyrin v Akropoli?

Jste pianista, ale chcete téměř vyprodat Akráč a na svůj koncert přitáhnout hipstery a mladé publikum poslouchající Justice, Pixies, Nirvanu a dokonce i Beyonce? Začnětě hrát covery Justice, Pixies, Nirvany a Beyonce! No, možná vám taky trochu pomůže bejt kámoš s Laurentem Garnierem…

Ale abychom byli upřímní, na čtvrtečním koncertu Maxence Cyrina nezazněly zdaleka jenom předělávky, kterými se proslavil. Prakticky celou první polovinu Maxence představoval svou autorskou tvorbu z nového alba The Fantasist. V něm mu laptop ke hře přidává smyčce a synťáky a po chvilce to začalo znít sakra dobře. A třeba skladba napsaná pro bývalou přítelkyni (Max nám to rozechvělým hlasem neopomenul sdělit), byla podle našeho názoru jednou z nejsilnějších chvil koncertu. Ano, milujeme nánosy patosu…

S jeho precizní a jistou hrou (asi bude psát všema deseti) kontrastovalo nesmělé vystupování mezi skladbami, jejichž skromnost rozbíjelo jenom teatrální odhazování partitur. Publikum dle očekávání pozitivněji reagovalo v druhé polovině našťouchlé covery, ale ani ty nejsou jenom bezduchou kopií. V jejich minimalistickém podání je Maxence, oblečený tentokrát trochu jako rebelující poslíček UPS, osekal až na kost a najdete v nich z původních skladeb jen to opravdu nejpodstatnější.

Pro nás to byl taky příběh červeného stolu, u kterého byl na prodej merchandise. Na začátku hořkosladký pohled na u něj sedícího středoškoláka s knihou, strážíc na docela slušné ploše dvě osamělá cédéčka, aby si stoleček ve finále užil Maxovu docela velkolepou podpisovou akci s dlouhou frontou zájemců. A když jsme vyrazili vstřebávat žižkovskou realitu, tak nějak nám došlo, že to vlastně trochu vystihuje celý koncert...

Bylo to fajn. Příště přijdem zas.

text: Jakub Homolka