Jaký byl koncert Pixies? Čtěte!

Když v létě Pixies oznámili, že se na svém evropském koncertním turné zastaví v Praze, potěšili nejednoho fanouška. Od jejich posledního dvojkoncertu v pražské Lucerně uplynuly tři roky, ale kapela rozhodně nezahálela. Stihli vydat dvě nová alba, basistku a zpěvačku Kim Shattuck nahradila Paz Lenchantin a Joey Santiago si mezitím odskočil na odvykačku. Možná by se zdálo, že Pixies mají už to nejlepší za sebou, nakonec však zcela vyprodané Forum Karlín přesvědčili, že jim to pořád ještě šlape.
 
Večer velmi svižně otevřeli post-punkoví FEWS. Americko-švédsko-britská kapela, momentálně působící v Londýně, byla pro mě, jako návštěvníka jejich hudbou nedotčeného a v tomto ohledu nepřipraveného, velkým a velmi příjemným překvapením. Ostré rytmy, hravost, místy až snové kytarové plochy, zvuk odkazující k indie kapelám 90. let z nich udělaly ideálního předskokana.
 
Samotní Pixies nastoupili stylově bez jediného slova, celí v černém, a instrumentálkou Cecilia Ann rozjeli výborně šlapající show. Písně z nového alba Head Carrier (2016) velmi citlivě proložili starými hity, a tak jsme se mohli už na začátku dočkat pecek jako Velouria a Havalina (Bossanova, 1990). Skvělé bylo i prostřídání pomalejších skladeb a až countryové polohy zpěvu Franka Blacka za nářez, za který by se nemuselo stydět ani AC/DC. Za vrcholy večera lze zcela jistě považovat profláklé kousky Where is my mind (Surfer Rosa, 1988, známý ze soundtracku k Fight Clubu), Wave of Mutilation v novém hávu či legendární Monkey Gone to Heaven (obojí album Doolittle, 1989), ale i novinky Might As Well Be Gone a parádní All I Think About Now v podání Paz Lenchantin.
 
A závěr? Into the White, při níž se v sále naplno rozsvítilo a podium zahalila bílá mlha, byla hodně působivá, jen už člověk tušil, že koncert jede do finále. Za mě na Pixies příště zase rozhodně ano, naživo jsou mnohem tvrdší a dynamičtější, současná sestava jim sedí a rozhodně ještě nepatří do šrotu!