Jakej byl Trentemøller v Roxy?

Po dvou a něco letech Roxy zase hostilo premianta široce rozkročenýho severskýho elektra. A tehdejší večírek je dodneška v naších historickejch tabulkách hodně vysoko. Anders Trentemøller onehdá skoro na celej koncert zapomněl na utahanější polohu posledních alb (nevyhnula se ani loňskýmu přírůstku) a předvedl dokonalej temnej mejdan. Naše očekávání teda byly přirozeně nemalý a dokonce jsme si dali tu práci a oba našli v koši na prádlo černý triko bez díry. 

 
Skoro vyprodáno, ale přesně tak, aby se i po startu dalo prodrat až k pódiu s nevídaně nízkým počtem pošlapanejch bot a doprovodnejch jedovatejch pohledů. Opět ta uhrančivá vokalistko/basačka. Prvních pár songů jsme se navzájem podpírali a utěšovali, že ty novoromantický kytarovky přece musej už brzo skončit. I tehdy, v bájným roce 2014, jich pár bylo. Chyba lávky, tvl. Když jsme se po hodině začali neochotně smiřovat s tvrdou realitou, že to tentokrát holt bude znít stejně jako alba, jejichž většinu považujem za ideální výtahovou hudbu při cestě do pekla (Honza se dokonce vydal pro pivo), tak se to stalo. Úleva přišla, když začal koncert plíživě nabírat grády u River in Me a zlatej hřeb přišel zanedlouho a i tentokrát nesl jméno Still on Fire. Dunivý temno pokračovalo peckama z debutovýho alba The Last Resort, který osobně považujeme za Trentemøllerův nejzdařilejší celek. Dva burácivý přídavky a šli jsme na pivo saturovaní a spokojení. Jen ten WOW efekt se tentokrát nedostavil v takový míře. 
 
Ještě něco k lehce zavádějícímu promování Andersovejch koncertů jako "temný audiovizuální show". Tentokrát byla stage ještě úsměvnější než minule a slibovanou podívanou tvořily asi čtyři svařený konstrukce obehnaný LED páskama z přebytků při montování kuchyně z IKEY. Na výrazu to nicméně akci ani náhodou neubralo a my doufáme, že se za další dva roky dočkáme znova.