view counter
Share |

Izraelští umělci Nitzan Mintz & Dede: Street art je efektivní způsob komunikace

Mural "Ambitions" v Milíčově č. 14, budova nakladatelství Argo. Fotky: Pavlína Schultz a Vojta Brtnický

Street art má v ulicích Tel Avivu důležitou roli. Takzvané Delfinárium, obrovská zvířata od umělce Dedeho nebo pouliční básně a texty jeho přítelkyně, umělkyně Nitzan Mintz, tvoří zásadní součást veřejného prostoru města a vytváří venkovní galerii – dostupnou každému, kdo prochází kolem. Umění na ulici nesouvisí jenom s vyznačováním teritoria; každá práce se vytváří speciálně pro dané místo, reflektuje kontext svého okolí a vyzývá k interakci. 

Dede a Nitzan se letos v říjnu vydali do Prahy na residenční umělecký program kolektivu Petrohradská. Zůstali tu přes tři týdny a hledali místo, na kterém by mohli pracovat. Na konci jejich pobytu za sebou nechali dva velkoplošné muraly na Žižkově: dílo "Ambitions" na budově nakladatelství Argo v Milíčově ulici č. 14 a "Objects" na divadle Ponec na začátku Husitské. Dodatečně také vytvořili instalaci v galerii JednaDvaTři v Petrohradské. V čase mezi oběma pracemi jsme s nima udělali rozhovor.

 

 

Jak se vám v Praze líbilo?

Nitzan: Byli jsme v Praze tři týdny, takže už jsme pak městu i místní street artovou scéně líp porozuměli. Prahu jsme taky poznali, protože jsme toho hodně nachodili pěšky, denně kolem deseti kilometrů. Takže jsme se ve městě pak cítili jako doma.

 

Pracovali jste i v jiných zemích? V čem se to pro vás lišilo?

Nitzan: Ano, byli jsme už takhle v Londýně, Berlíně, Paříži, New Yorku, Rusku a nedávno v Polsku. Každé místo je jiné. Ve většině zmiňovaných měst je spousta muralů a street artu všeobecně. Tady v Praze moc takových ploch není. V Praze jsme se cítili trochu jako... ne úplně jako pionýři, určitě ne pionýři - ale neviděli jsme tu na ulicích žádné velké práce od mezinárodních umělců, takže možná - pokud se nemýlím - jsme prvními zahraničními street umělci, kteří tu namalovali takhle velký mural. takže pro nás to byla obrovská pocta.

 

Jaká je izraelská umělecká scéna v porovnání s tou pražskou?

Nitzan: Nejdřív je od sebe potřeba odlišit scénu uměleckou a street artovou. V Praze jsme neměli možnost se vydat do muzea ani jsme neviděli moc výstav, což jsem původně chtěla, takže toho o pražské umělecké scéně moc nevíme a nemůžeme tím pádem srovnávat. Ale můžu mluvit o street artové scéně. V Izraeli, obzvlášť v Tel Avivu, je street artová scéna hektická a vroucí, lidi jsou hodně aktivní a pořád tvoří. V Praze moc aktivních street umělců není. Máte ale obrovskou a rozvinutou graffiti scénu. To Tel Aviv nemá. Takže v tom bych viděla základní rozdíl. 

 

Co dělá umění dobrým?

Nitzan: Dobré umění je v mých očích umění, které je spojené s místem, kde se nachází, a jeho historií, povahou. Nebereš věci a nekopíreš je z místa na místo, aniž by ses zamyslel, co místo obklopuje, jaký je genius loci, jací jsou tam lidi. Dobrý piece v sobě odráží všechno tohle. Je propojený s okolím.

 

Je to způsob komunikace?

Nitzan: : Ano, je to můj oblíbený způsob komunikace. Taky vám to umožňuje se schovat a neukazovat svojí tvář, nebýt přítomný a přitom opravdu mluvit s lidmi. Je to teda vlastně celkem zbabělá forma komunikace, ale na druhé straně je to krásný a dokonce produktivní způsob sdělování.

 

Dede: Je to jiný způsob, jak s lidmi komunikovat. Skrze umění, skrze prostředí a okolí. Je to prostě formát, který je zcela veřejný, může ho vidět kdokoliv, kdykoliv, bez kurátorů, cenzorů nebo nějakých bariér, žádná galerie nebo muzeum. Prostě svoje dílo vystrčíš ven a komunikuješ tak s celou čtvrtí a se všemi, co kolem prochází.

 

Cítíte se jako aktivitsti? Dal by se aktivismus považovat za součást vaší práce?

N: Nikdy o sobě neuvažuju jako o aktivistce nebo nic tomu podobného. Ale jsem hodně aktivní a mám své názory a skutečně vždycky pracuju s hlubokým napojením na svoje okolí. I když se třeba jedná o trošku hardcorovější čtvrť, tedy především když se jedná o hardcorovější čtvrť – kde žijou chudí, kde jsou všude prostitutky a lidi bez domova. Čtvrti, na kterých nikomu nezáleží a kde lidi třou bídu s nouzí. Především tam pak cítím potřebu komunikovat a bavit se s lidmi skrze svoje umění. Ale nenazývám se aktivistkou.

 

Dostává se vám zpětné vazby od lidí na ulici?

N: Jo. Jdou kolem a někteří se zastaví, zkouší si mou práci přečíst a pak se nás různě ptají. A pak si s nima krátce popovídáme, někdy i dlouze, někdy dokonce velmi dlouze. A i v těch nejchudších a nejvíc zanedbaných čtvrtích můžete narazit na velmi inteligentní lidi, kteří sice možná nikdy nečetli žádnou knížku, ale můžou ti nabídnout neuvěřitelně zajímavý úhel pohledu na tvou práci. Takže pro mě je tohle setkávání velmi cenný.

 

A co zpětná vazba ve formě přemazání nebo přemalování?

D: Pro mě je každá reakce, kterou jsme v lidech svýma pracema vyvolal, zajímavá. Myslím tím, povedlo se mi někoho donutit přemýšlet o mé malbě, zareagovat na ni a něco udělat. A je to jenom tím, jak věci jsou.  Malby na zdech zůstávají dynamické. Proměňují se, přemázávají se, rozpadají se, a pak přijdeš a uděláš něco nového, něco jiného, něco lepšího.

 

Zrovna jste dokončili mural na Žižkově. Co to pro vás znamená?

N: Zaprvé, tahle stěna pro nás byla úžasná příležitost vytvořit něco takhle velkého v Praze, v takovém měřítku. Je to obrovská zeď a měli jsme štěstí, že jsme takovou plochu našli. Patří nakladatelství Argo, což je pro nás velká pocta, protože to souvisí s tím, co já a Dede děláme. Všechno se stalo celkem náhodou a dopadlo to úplně nejlíp, jak mohlo. Zeď je úchvatná sama o sobě i bez naší malby, ale cítíme se s ní velmi velmi spojeni a jsme velmi hrdí na to, že jsme to zlvádli.

Piece jsme nazvali Ambice. Báseň jsem vybrala, protože se jedná o budovu nakladatelství, a kvůli příběhům, co jsi nám o Žižkově vyprávěla. Napsala jsem ji v Tel Avivu. Mluví se v ní o mém snu. A mým hlavním snem je stát se chytrou autorkou, chytrou umělkyní, a úspěšnou. To, že zeď patří nakladatesltví, je pro mě ohromnou poctou. Je to přesně to místo, kde si přeju být. Vlastně to reprezentuje můj sen. Takže pro mě to v tomhle ohledu bylo velmi speciální. Tenhle můj sen, to je ten nápad v pozadí muralu v Milíčově. V básni se objevuju já, uvnitř místnosti, ve které není dost kyslíku, takže vyhraju buď já, nebo ten sen. A já si vyberu sen.

 

D: Má část muralu je něco, co jsem vynalezl. Už přes tři roky pracuju s dřevěnými zvířaty v rámci konceptu, který jsem si vyvinul. Inspirací mi byly chudé části Tel Avivu, které jsem vídal, protože jsem v nich žil a pracoval. Vídal jsem staveniště a rozestavěné domy, takže jsem se inspiroval pobořenými sktrukturami, kusy dřeva, lidma, co je sbírají a vyrábějí si z nich přístřeší. Nápad se pak rozvinul do toho, že se zvířata přemisťují, tvary zvířat, které odcházejí někam jinam. Na zdi Arga jsem dal dohromady prvky, které používám běžně, ale taky prvky architektury, které vidím kolem sebe nebo prvky a nápady které naberu při své práci z okolí – zvon, okna, vitráž katedrály apod.

 

Chtěli byste něco dodat?
N: Jenom to, že mám obrovskou radost, že jsem obrovsky pyšná a že jsem měla obrovský štěstí a jsem velmi vděčná za příležitost, která se nám v Praze naskytla. Moc si týhle zkušenosti vážíme.

D: Asi taky že máme obrovskou radost, že tahle zeď vyšla tak rychle a že to do sebe všechno tak dobře zapadlo. Jako by to tak všechno mělo být, a akorát se to stalo, a navíc hrozně rychle a snadno.

N: A ještě musím dodat, já a Dede se snažíme jako pár umělců občas pracovat dohromady, ale nestává se to tak často. Takže tohle pro nás byla skvělá příležitost spolupráce. Nemáme za sebou zatím moc kolaborací, většinou pracujeme sami. Takže pro nás je to i velmi romantickej zážitek. Je to určitě náš největší dosavadní společný projekt.

 

 

Díky za rozhovor!

 

 

 

Více o Dedem and Nitzan Mintz:
http://www.imdede.com
http://www.nitzanmintz.com


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.